Ovzduší je pro člověka jednou z nejdůležitějších složek životního prostředí, bez které se nemůže obejít. Vdechovaný vzduch a vše, co obsahuje se dostává až do nitra lidského těla a přímo tak působí na zdraví člověka. Proto je kvalitě ovzduší věnována velká pozornost jak na národní a evropské, tak na mezinárodní úrovni.

V devadesátých letech 20. století bylo v České republice investováno mnoho finančních prostředků do snížení emisí (zejména z velkých elektráren), čímž došlo k výraznému zlepšení kvality ovzduší, která v některých regionech do té doby patřila k nejhorším na světě. Rozvoj průmyslu a nárůst dopravy po roce 2000 způsobily, že se kvalita ovzduší v České republice začala opět zhoršovat. V nezanedbatelné míře k tomu přispívá také neodpovědné chování lidí, kteří k topení v domácnostech používají nekvalitní paliva či dokonce komunální odpad a vypouští tak do ovzduší nebezpečné látky.

Zemská atmosféra je vrstva plynů obklopující planetu Zemi, udržovaná na místě zemskou gravitací. Obsahuje přibližně 78% dusíku a 21% kyslíku, se stopovým množstvím dalších plynů. Atmosféra chrání pozemský život před nebezpečnou sluneční a kosmickou radiací a svou tepelnou setrvačností snižuje teplotní rozdíly mezi dnem a nocí.

Ovzduší je pro člověka jednou z nejdůležitějších složek životního prostředí, bez které se nemůže obejít. Vdechovaný vzduch a vše, co obsahuje se dostává až do nitra lidského těla a přímo tak působí na zdraví člověka. Proto je kvalitě ovzduší věnována velká pozornost jak na národní a evropské, tak na mezinárodní úrovni. Jak z přírodních, tak i člověkem vytvořených zdrojů, jsou do ovzduší vypouštěny různé škodliviny (znečišťující látky), které svou přítomností mají nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí. Spalování nekvalitních, příp. zakázaných druhů paliv v technicky nevyhovujících spalovacích zdrojích, se negativně odráží na kvalitě ovzduší v celé ČR (viz každoroční Zpráva o ŽP kterou vydává MŽP). Problematické jsou v této souvislosti především nadlimitní úrovně znečištění prachovými částicemi, polycyklickými aromatickými uhlovodíky, příp. těžkými kovy.

Zdroje znečištění ovzduší - jsou faktory na určitém místě, které způsobují uvolňování znečišťujících látek do ovzduší. Podle typu vzniku je polutanty možno rozdělit na několik skupin. Zdroje primární spočívají v prostém uvolňování polutantů přímo z určitého zdroje (např. oxid uhelnatý, oxid siřičitý, vedlejší produkty spalování). Naopak, produkty sekundárních zdrojů znečištění jsou vytvářeny reakcemi primárních polutantů mezi sebou nebo s jinými látkami. Příkladem sekundárního zdroje znečištění může být vznik troposférického ozonu v důsledku fotochemické reakce, ke které dochází za působení oxidů dusíku, UV záření a těkavých organických látek.

Látky znečišťující ovzduší

Oxid siřičitý (SO2)

Oxid siřičitý reaguje s chlorofylem (fotosyntetickým barvivem rostlin) a narušuje tak fotosyntézu. V ovzduší oxiduje se vzdušným kyslíkem za přítomnosti vody na kyselinu sírovou, která je spolu s kyselinou siřičitou příčinou kyselých dešťů. Hlavní podíl na jeho produkci má lidská činnost -  zejména spalování fosilních paliv, jak při průmyslových procesech, tak v domácích topeništích. Oxid siřičitý působí dráždivě na sliznice dýchacích cest. Podporuje záněty průdušek a astma.

Polétavý prach PM10, PM2,5

Polétavý prach (PM z anglického názvu „particulate matter“) je pojem pro mikročástice o velikosti několika mikrometrů. Částice mají své specifické označení podle velikosti – například PM10 označuje polétavý prach o velikosti 10 mikrometrů. Polétavý prach vzniká téměř výhradně jako produkt lidské činnosti – při spalovacích procesech, tavení rud, ale také z půdy zbavené vegetačního krytu. Čím menší průměr částice má, tím déle zůstává v ovzduší. Částice velikosti okolo 10 µm jsou zachyceny v horních cestách dýchacích, menší mohou pronikat do dolních dýchacích cest. Vůbec nejnebezpečnější jsou částice menší než 2,5 µm – tyto se mohou dostat až do plicních sklípků. Na částice polétavého prachu se vážou těkavé organické látky, které pak v organismu působí toxicky. Polétavý prach způsobuje kardiovaskulární onemocnění, choroby dýchacích cest, snižuje délku života a zvyšuje kojeneckou úmrtnost. V důsledku navázaných těkavých látek může způsobovat rakovinu.

Oxidy dusíku (oxid dusičitý NO2, oxid dusnatý a další)

Oxid dusičitý je společně s oxidy síry součástí takzvaných kyselých dešťů.Oxid dusičitý (NO2) současně s kyslíkem a těkavými organickými látkami přispívá k tvorbě přízemního ozonu a vzniku tzv. fotochemického smogu. Primárním zdrojem oxidů dusíku jsou motorová vozidla. Další velkým zdrojem oxidů dusíku jsou emise spalin ze spalovacích procesů, především z velkých zdrojů. V plicích se oxid dusičitý dostává do krve, kde je přeměněn na dusitany a dusičnany. Dráždí také sliznice dýchacích cest.

Přízemní ozon

Narozdíl od známého užitečného ozonu ve stratosféře je přízemní ozon zdraví nebezpečný. Přízemní ozon vzniká složitou chemickou reakcí, za přítomnosti slunečního záření a  vysoké koncentrace výfukových plynů z automobilů. Způsobuje dráždění dýchacích cest, podráždění očí a bolesti hlavy. U rostlin dochází k poškození listů.

Polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU)

Do této skupiny řadíme asi 100 organických uhlovodíkových sloučenin. V prostředí přetrvávají velice dlouho (jsou tedy perzistentní), neboť odolávají přirozeným rozkladným procesům. Vznikají převážně při nedokonalém spalování organických látek (uhlí, olejů, nafty, benzinu a plastů) v nevhodných spalovacích zařízeních. Tyto sloučeniny mají mutagenní a karcinogenní vlastnosti, ohrožují zdravý vývoj plodu. Mezi PAU znečišťující ovzduší patří například benzo(a)pyren.

Oxid uhelnatý (CO)

Je jednou z nejběžnějších a nejrozšířenějších látek znečišťujících ovzduší. Přijímáme ho pouze vdechováním. Vzniká nedokonalým spalováním uhlíkatých materiálů a jako produkt v některých průmyslových a biologických procesech. Oxid uhelnatý působí na srdce, cévní a nervový systém. Při jeho nízkých koncentracích může zdravý člověk pociťovat únavu, člověk se srdečními problémy bolest na prsou. Při jeho vyšších koncentracích může dojít k poruchám vidění a koordinace, bolestem hlavy, závratím, zmatečnému chování a může být pociťována žaludeční nevolnost. Velmi vysoké koncentrace jsou smrtelné.

Dioxiny

Látky nebezpečné i ve stopovém množství. Vznikají zejména při spalovacích procesech – ať už v průmyslu, v automobilech či při pálení nejrůznějších materiálů. Zvláště nebezpečné je spalování odpadu obsahujícího chlórované látky (např. PVC). V prostředí přetrvávají velmi dlouho. Zvyšují pravděpodobnost onemocnění rakovinou a poškození vývoje plodu. Dioxiny patří mezi vůbec nejnebezpečnější látky znečisťující životní prostředí.

Polychlorované bifenyly  PCB

Vznikají jako nezamýšlené vedlejší produkty v řadě průmyslových výrob (například v hutnictví, při spalování odpadů, v chemické výrobě různých sloučenin chlóru anebo ve spalovacích motorech automobilů při spalování olovnatého benzinu atd.). Expozice PCB ovlivňuje mozek, oči, srdce, imunitní systém, játra, ledviny, reprodukční systém a štítnou žlázu. Expozice těhotných žen může způsobovat snížení porodní váhy a neurologické poruchy dětí.

Kompetence obce a úřadu

Obec a obecní úřad
Dle § 27 odst. 1 písm. g) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, jsou obecní úřady správními orgány na úseku ochrany ovzduší.

Obecní úřad obce s rozšířenou působností (ORP)
Dle § 27 odst. 1 písm. f) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, jsou obecní úřady obcí s rozšířenou působností správními orgány na úseku ochrany ovzduší.

Kompetence ORP v oblasti ochrany ovzduší stanovují následující ustanovení zákona o ochraně ovzduší:
Dle § 11 odst. 3 Obecní úřad obce s rozšířenou působností vydává závazné stanovisko k územnímu a stavebnímu řízení a k řízení o vydání kolaudačního souhlasu z hlediska ochrany ovzduší u stacionárních zdrojů neuvedených v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší.

Dokumenty a kontakty

Měřící stanice

Nejbližší a současně jediná měřicí stanice na okrese Mladá Boleslav je v Mladé Boleslavi, v sídlišti Severní město. Aktuální informace o kvalitě ovzduší jsou k dispozici na stránkách ČHMÚ.

Spalování paliv ve spalovacích zdrojích o tepelném příkonu 300 kW a nižším

Upravují § 16 odst. 5 a § 17 odst. 5 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší:

Povinnosti osob
Obec může vyhláškou stanovit podmínky pro spalování suchého rostlinného materiálu v otevřeném ohništi za účelem jeho odstranění nebo jeho spalování zakázat, pokud zajistí jiný způsob pro jeho odstranění podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Při stanovení podmínek nebo zákazu obec přihlíží zejména ke klimatickým podmínkám, úrovni znečištění ve svém územním obvodu, vegetačnímu období a hustotě zástavby.

Povinnosti provozovatele stacionárního zdroje
Ve spalovacím stacionárním zdroji o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším je zakázáno spalovat hnědé uhlí energetické, lignit, uhelné kaly a proplástky.