V prosinci minulého roku vydal Jan Herink vlastním nákladem poměrně rozsáhlou knihu o 571 stranách, pod názvem „Klub přátel našeho dětství“. V Mnichově Hradišti žil v rodině lékaře a známého mykologa Josefa Herinka do roku 1989 a k městu si zachoval i v dalším svém životě úzký vztah. Jedná se o knihu vzpomínek na dětská a jinošská léta v kruhu rodinném, převážně v našem městě a jeho okolí. Takto knihu přibližuje vlastními slovy její autor:
 

„Snažil jsem se čtenáře přenést do 60. a začátku 70. let 20. století na našem maloměstě na pozadí vzpomínek na naši rodinu. Jsou zde ale popsány nejen příhody rodinné, ale i školní, sportovní a jiné, další příhody mých kamarádů, kamarádek i jiných lidí. Chtěl jsem také připomenout různé prodavače, učitele a další osobnosti a osoby, které v té době ve městě působily. Chtěl jsem připomenout i místní události, například známou mnichovohradišťskou pouť nebo oslavy 1. máje. Nechybí ani popis politických událostí z těch let a jak byly veřejností vnímány.

Naši rodinu jsem nechtěl jmenovat přímo, proto jsem si vymyslel rodinu pana doktora Horáka. Protože jednodušší je psát o někom druhém, nepsal jsem knihu v ich formě – v centru knihy jsou vymyšlení bratři Ondra a Tomáš, jméno jejich sestry zůstalo věrné skutečnosti, neboť přejmenovat ženu není tak jednoduché… Mnohé příhody jsou literárně zpracované a upravené, což je licence autora. 

V závěru knihy jsou tyto vymyšlené skutečnosti či příhody uvedeny na pravou míru. Impulsem ke vzniku knihy bylo vypravování mých příhod z dětství mé tehdy osmileté dceři. Tyto příhody byly sepsány a obsahovaly asi třicet kapitol. Aby se to dceři více líbilo, vymyslel jsem tenkrát postavy dvou malých medvědů, kteří byli po zranění „dočasně“ z cirkusu umístěny do výše uvedené rodiny Horákových, kde se měli uzdravit. Ti začnou s rodinou posléze prožívat různé příhody. Oba medvědi vyrůstají a postupně se též naučí částečně mluvit, takže se mohou věcí účastnit a komentovat i to, co se ve městě děje, například se zúčastní prvomájového průvodu, koupání v Jizeře, podzimního honu u Horky atp. 

Na začátku jsem měl pro budoucí knihu vymyšlený název „Klub přátel mluvících medvědů“. V závěru knihy měli být oba medvědi na začátku 70. let po nátlaku úřadů a STB opět převzati do mezinárodního cirkusu, s pomocí vymyšlené americké „neziskové“ nadace přepraveni lodí z Hamburku do USA a s úspěchem vypuštěni do volné přírody v aljašském národním parku. Toto měla zaznamenat jedna reportérka, medvědy vyfotit a poslat jejich fotku rodině. Ten závěr mi tedy dal zabrat – no a vidíte, ani se pak nedal použít. Doufám, že jste se tomu zasmáli...

Jsem rád, že si první kapitoly mohl přečíst můj otec během svého pobytu v nemocnici v létě roku 1999. Byl jimi potěšen, ale jak bylo jeho zvykem, měl i připomínky. Oba medvědi přinášeli sice do děje některé humorné prvky, ale bylo zřejmé, že by kniha byla dosti různorodá a děj by byl tříštěn na jednu stranu pro dětské čtenáře, na druhou stranu pro dospělé. Na tuto skutečnost poukazovali již první čtenáři – „recenzenti“. Po uvážení bylo tedy rozhodnuto vyjmout  s lítostí obě postavy medvědů z děje a byl změněn i název.
Převážná část knihy byla po postupném dopisování dokončena zhruba v roce 2020. Na relativně pomalém tempu práce se podepsaly různé věci, například souběžné psaní rodové knihy, změny zaměstnání, rodinné události, zdravotní problémy v rodině, epidemie covidu atp. Finalizování textu probíhalo v posledních dvou letech. Zajímavostí je, že poslední kapitola, která popisuje dovolenou v Jugoslávii v roce 1969, byla do knihy dopsána až v červnu 2025.

Je mi velmi líto, že se, mimo mých rodičů, mnohé, pro mne blízké osoby, které jsem ve svém životě potkal, nedožily vydání knihy. Na druhou stranu jsem se tím, že jsem o nich napsal, pokusil dosáhnout toho, že nebudou zapomenuty.

Postupným zkvalitňováním textu a doplňováním příběhů se sice stále oddaloval moment vydání knihy, ale domnívám se, že se zvýraznila celková kvalita a vyznění knihy.

Doufám, že si knihu přečte nejen má či ještě starší generace, ale snad i ti mladší, kteří tuto dobu nemohou pamatovat. Doufám, že kniha bude pro dnešní čtenáře alespoň částečným dokladem o životě „předků“, jak jsme se o něm my se zájmem dozvídali z vyprávění našich rodičů a prarodičů“.

Kniha obsahuje 87 kapitol, uvnitř a na zadní obálce ji zdobí 14 barevných koláží, které evokují popisovanou dobu, a 20 černobílých kreseb žáků ZUŠ Mnichovo Hradiště pod vedením PhDr. Evy Ševců. Na záložkách vpředu jsou dobové černobílé fotografie Mnichova Hradiště a vzadu kresby města a Českého ráje od Josefa Marka. Na přední obálce knihy je výsek barevné kresby od absolventky místní ZUŠ Mihaely Tanase. Vydání publikace podpořila rada města sponzorským darem, dalším sponzorem byla firma Mgr. Slavomíra Nováka Alfa Facility s.r.o. Vydání podpořilo i Muzeum města Mnichovo Hradiště pod vedením Mgr. Jany Dumkové. Předmluvu „čtenáře-pamětníka“ napsal PhDr. Jaromír Jermář. 

Od prosince minulého roku je možno knihu zakoupit v Knihkupectví a papírnictví Hana Otáhalová v Turnovské ulici či vypůjčit v městské knihovně.
 

Autor: Jan Herink