V následujícím textu jsou zpracovány vzpomínky rodiny MUDr. Josefa Herinka na srpnovou okupaci z roku 1968. Ukázka je součástí připravované knihy "Klub přátel svého dětství".

Toho dne 20. srpna byl klidný teplý srpnový večer a Jenda měl povoleno se dívat na televizi. Byly prázdniny a oba jeho sourozenci byli pryč z domu, takže rodiče mu blahosklonně povolili, aby se díval až do pozdních večerních hodin. V televizi dávali starý český film „Řeka čaruje”. Tatínka to asi inspirovalo, protože se před spaním obrátil k mamince a řekl: „To jsem zvědav, jak ti naši politici budou dále čarovat, aby to politbyro v Kremlu nerozzlobili úplně.”

Tu srpnovou noc z úterý dne 20. srpna na středu 21. srpna usínali rodiče docela dobře, ale spali pak oba trochu neklidně. Na obloze to po půlnoci od východu nějak divně hučelo, hlavně na severní straně od Káčova, kde bylo letiště v Hoškovicích. Tatínek se nakonec vzbudil, nastražil uši a naslouchal tomu divnému hučení. Poznal, že by to mohla být nějaká letadla, ale zdálo se mu divné, že je jich tolik. „Co tam ksakru dělají a proč ruší spánek náš i těch dobrých lidí ve městě!” říkal si pro sebe. Ale pak zavrtal hlavu zase do polštáře a k ránu opět usnul. Také maminka ta letadla v noci slyšela, ale myslela si, že to je zase nějaké cvičení Československé lidové armády či spřátelených armád, jako bylo nekonečné štábní cvičení Varšavské smlouvy nazvané „Šumava”, které trvalo na různých místech Čech již od června. Sovětům se po ukončení manévrů v Čechách tak nějak zalíbilo, takže nechtěli ani odjíždět domů. Vojáci asi v šumavských hvozdech sbírali houby, neboť, jak říkal tatínek, tam na jihu Čech, včetně Boubínského pralesa, houby rostou jako z vody! Také letecké cvičení bratrských armád „Palcát” bylo v nedalekých Milovicích již v květnu tohoto roku se zdarem ukončeno, tak co to k čertu teď zase je? Ráno rodiče, když vstávali do práce, již slyšeli z rozhlasu po drátě, co se stalo, ale babičce nakázali, aby Jendu nechala spát. Hlasatel Vladimír Fišer opakoval hlášení, které bylo poprvé vysíláno v 1:55 hodin ráno: „Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů. Včera, dne 20. srpna kolem jedenácté hodiny večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“

Když byl Jenda ráno vzbuzen, byl v domě sám s babičkou, neboť tatínek i maminka byli již v práci, Pepa byl na brigádě na chmelu a Dáša byla dokonce v zahraničí u přítelkyně v Bulharsku. Po sedmé hodině ranní ho přišla vzbudit babička, která to často dělávala, když měl jít do školy, ale teď o prázdninách bylo divné, že ho nenechala spát déle. Babička mu zacloumala ramenem, a když otevřel oči, povídala vážně: „Jeníčku vstávej, je „valka!“ Tato věta vstoupila do dějin celé rodiny. „Cože je babi?” zeptal se nechápavě Jenda a utíral si oči od ospalků. Díval se do vrásčitého obličeje své babičky. „Je „valka“, pusť si přece rádio!” vedla svou ustaraná babička a odšourala se pomalu zpět do kuchyně. Jeník se probudil do tvrdé reality. Té babičce snad přeskočilo, či co. Pořád vypravuje o těch dvou světových „valkách”, co přežila, a teď prý že je tady ta třetí! Vyskočil na nohy, natáhl si rychle své červené ušpiněné prázdninové trenýrky a modrobíle pruhované námořnické tričko a běžel rychle do pokoje, kde pustil nedávno zakoupenou novou televizi Blankyt a k tomu ještě rádio. Chvíli trvalo, než naskočil obraz a spustilo se rádio, a Jenda pak jen zíral: v televizi vážná hlasatelka Moučková četla prohlášení o vstupu spřátelených spojeneckých vojsk na naše území! „To snad není pravda!” pomyslel si Jenda, a protože byl již dost velký a chytrý, docházelo mu, co to znamená. Za ranního svítání do letního oparu zahalené středy dne 21. srpna 1968 k nám pod komandem Rudé armády vpadlo pět vojsk takzvané Varšavského smlouvy, jímž jsme byli též členem.„No těbůh! To není sranda! A pražské jaro je v prdeli! A obrodný proces taktéž! A socialismus s lidskou tváří jakbysmet!” pomyslel si Jenda. Ty výrazy stále slyšel v rozhlase, televizi, od rodičů nebo si je přečetl, takže mu nedalo takovou práci je použít.

V televizi vedli během dopoledne disputaci pan Jan Werich s panem Škutinou a hlasatelka paní Moučková do toho vstupovala s čerstvými zprávami o zatčení Dubčeka a dalších představitelů státu, o kterých nikdo nevěděl, kde nyní jsou. V Praze se střílelo a lidé tam protestovali na ulicích. Z rádia byla slyšet střelba z vinohradské třídy před budovou Československého rozhlasu a hlasatelé popisovali, co se v Praze děje. „Tam je tedy pěkná mela,” pomyslel si Jenda. „Škoda, že tam nemůžu být!“ mrzelo ho.

Praha, Vinohradská třída. 21. srpna 1968.
 

Venku na obloze zahučela dvě trysková letadla a Jenda vyběhl ven, ale už je nezahlédl. Během čtvrthodiny však potom viděl několik cizích letadel s červenými hvězdami na křídlech, která přelétávala kolem města. „Ha, bratři přišli k nám!” pomyslel si.

Ve městě se opakovaně ozvala známá znělka městského rozhlasu. Z tlampačů městského rozhlasu se poté nesl nervózní hlas hlasatele pana Šulce, manžela paní Šulcové z knihovny, a poté i předsedy MNV Josefa Ringa, kteří oba vyzývali občany, aby se uklidnili, šli do svých domovů a nekladli vojskům žádný odpor.

Protože maminka nebyla ještě doma, nezabránila babička Jendovi, aby se před polednem nevydal do rozrušeného města. Na náměstí už hlídkovali jeho kamarádi, Jenda se mezi ně rychle vklínil. Na ulicích a na náměstí bylo hodně lidí, kteří mezi sebou vzrušeně diskutovali a vehementně gestikulovali. Všichni čekali, kdy opět přijede dodávka až z Liberce a přiveze již téměř ilegální regionální noviny „Vpřed“, kde se bylo možno dočíst, co je nového. V Liberci byla také mela a zahynulo tam ten den hodně lidí. Konečně kluci zahlédli modrý „stejšn", který přijel od Turnova až na náměstí. Řidič vystoupil z dodávky a vyhodil balíky přímo na ulici. Noviny šly na dračku, lidé mu je vytrhávali přímo z rukou. Kluci se také zmocnili několika dnešních výtisků „Záře Mladoboleslavska“ a četli si je. Dovídali se tak poprvé o jménech jako Biĺak, Indra, Kolder, Šalgovič a další, což byli, jak psali v novinách, zrádci našeho národa. „To si musíme zapamatovat,” říkali si kluci mezi sebou a hádali se, co by s takovým zrádcem udělali, kdyby ho zrovna teď tady v Hradišti potkali. A ti zrádci měli rozhodně hodně štěstí, že Hradištěm zrovna v ten den neprojížděli. Kluci též poslouchali, co si lidé mezi sebou říkají, zvláště je zaujal jeden starší pán, který vykřikoval nahlas: „Poznali jste civilizaci, tak táhněte zase domů!” A k tomu ještě dodal: „Šalgoviči, Šalgoviči, nabijem ti prdel biči!“ Někteří kluci také chtěli být hrdiny a zmocnili se dvou balíků novin Vpřed z Liberecka a roznášeli je i do odlehlých končin města. Během jednoho dne zmizely z města směrovky, které ukazovaly, kudy se jede na Jičín, na Turnov či do Mladé Boleslavi a Bělé pod Bezdězem. Místo nich se objevily nové směrovky se jménem Moskva, Kyjev či Leningrad a všechny ukazovaly směrem na východ. Také tabulky s čísly domů zmizely. Nějací výrostci chodili se štaflemi a kbelíkem po městě od ulice k ulici a bílou barvou zabílily štětkou většinu názvů ulic, aby našim osvoboditelům ztížily orientaci ve městě. Všichni chtěli přiložit ruku k dílu s heslem: „Zmateme ty okupanty!“

Nápisy na zdi pod kostelem sv. Jakuba v Mnichově Hradišti.
 

Kluci se zmocnili několika plakátů, zvláště je zaujal dlouhý plakát, kde bylo napsáno „MOSKVA - 2000 km”. To se jim zalíbilo a domluvili se, že udělají též nějaký hrdinský čin. Zašli proto k městskému kinu, kde zmíněný plakát navlékli na lanko u tyče na vlajku a vytáhli ho až nahoru, kde se třepotal ve slabém větru. Ostražitě se kolem sebe rozhlíželi, zda je někdo nevidí. Co kdyby už v Hradišti byli také nějací zrádci! Co potom! Raději se proto kvapně vzdálili od kina.

V rádiu se na nějaké frekvenci ozvalo nové Rádio Vltava, které bylo pod kontrolou okupantů. To hlásilo tendenční zprávy, kterými se snažilo obyvatelstvo v české kotlině uklidnit. Ale špatná čeština jejich hlasatelů, která starším občanům připomněla výslovnost sudetských Němců za druhé světové války, si nezískala větší oblibu mezi obyvatelstvem, ba naopak. Kluci, když slyšeli ta hlášení, výsměšně na sebe volali: „Fstéjte se, nyc se fám néstane!” To měli jako hlášku ze známého filmu Atentát. Několik dnů po bratrské pomoci přeletělo také nad městem ruské vrtulové letadlo, možná z Hoškovic, které shodilo letáky. Kluci je sbírali a viděli, že jsou v ruštině. Jeden pán se jednoho letáku také zmocnil a velkému hloučku lidí kolem překládal. „Proč jsme přišli:

Drzost a sprostota kontrarevoluce stále roste, a odkrývá tak svůj do nedávna maskovaný bestiální charakter. V ulicích Prahy jsou rozšiřovány antisovětské letáky, pomlouvačná hesla, provokační plakáty, výzvy. Ilegální vysílačky lijí špínu na spojenecké armády socialistických zemí. Toto vše je zlostný hlas nepřátel socialismu, nenávidějících nás i vás, skutečné patrioty Československa! Agenti imperialismu vidí, že jejich temné úmysly zkrachovaly, a zalykají se bezmocnou zlobou, v marných pokusech změnit chod událostí. Ale ať se nepřátelé socialismu a jejich pohůnci nepletou! Černá barva kontrarevoluční propagandy nikdy neočerní pravou podstatu vojínů internacionalistů. Jsme si jisti spravedlností našich činů. Přišli jsme k vám, naši pokrevní bratři, třídní bratři, s jediným cílem: pomoci ochránit vše, co bylo stvořeno vaší prací po květnu 1945, po Únoru 1948, po Lednu 1968. Nedovolíme nepřátelům socialismu svést ČSSR ze správné cesty. Kontrarevoluce bude rozdrcena! Kontrarevoluce bude zničena! Ať žije socialistické Československo!”

Lidé během jeho překladu zatínali pěsti, a když skončil, nesouhlasně křičeli v reakci na tu špínu: „Jaká kontrarevoluce, vidíte tady někde nějakou kontrarevoluci? Je někdo z nás bestiální nebo maskovaný? My jsme jen chtěli socialismus s lidskou tváří a svobodu! Ať si ti pokrevní bratři jen táhnou zase domů!” „To vytiskli už předem v Moskvě!” křičela jedna paní a všichni jí tleskali. „Roztrhejte ten cár! A všude po městě!” křičel dav. Kluci to slyšeli a chodili pak po městě a všechny ty propagandistické letáky trhali na kusy a házeli do košů. Dělalo jim to dobře, že takhle pomáhají. Tím se z nich však patrně stali kontrarevolucionáři. To ovšem ještě nevěděli. Za několik dní se okupanti patrně někde poučili a vyslali nad město vrtulník, který sypal znovu letáky na ulice a do zahrad. Letáky byly tentokrát ve zparchantělé češtině, takže opět skončily v koších a popelnicích.

Na ulicích se také vyrojili lidé s kbelíky s bílým vápnem a začali natírat různá zákoutí svými hesly. Tak například napsali azbukou: „Idite damoj, eto naše delo!“ Na mnoha zdech v Hradišti se objevily nápisy jak v ruštině, češtině, dokonce od nějakého inteligenta i v angličtině. Patrně si někdo naivně myslel, že ruští vojáci z dalekých širých stepí umějí anglicky. Ti totiž často ani nevěděli, v jaké zemi se to ocitli. A tak se objevil velký nápis na Jednotě na rohu náměstí nebo nápis v úzké uličce vedoucí z náměstí k činžákům směrem k Vrchlického návrší a ke škole. Někdo se zde, patrně úspěšně, snažil vzdělávat žáky uvedené školy. Po celém městě byly nápisy „Go home!”, „MOSKVA - 2000 km“ s nakreslenou šipkou směrem k východu, „Ženu ani květinou neuhodíš, rusáka vezmi klackem!”, „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!”, „Vasko, vrať se, táta ti propil válenky!” a další.

Někde v Praze se objevilo heslo „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša!” nebo „Ivane, vrať se, Nataša ti chodí s Koljou!” Během několika dní se tohle heslo objevilo po celé Praze a republice, citovalo je i rádio a televize. Písnička zpěváka a skladatele Jaromíra Vomáčky následovala vzápětí.

Kluci chtěli také přispět, proto vzali z kredence balicí papír a fixy a snažili se vymyslet co nejlepší nápis či výzvu k odchodu okupantů. Ale nějak jim to dlouho nešlo. Asi nejlepší vejšplecht se podařilo vymyslet sousedům pro dva psy. Nasoukali jim na boky prostěradla s hesly. Tak jako měli cvičení vlčáci v Československé lidové armádě z Teplic na sobě nápisy, dali i svým psům po jejich vzoru na boky hesla: „Dubčeku, Svobodo, s našimi pány, my jdeme s vámi!“ a „Střelby my se nebojíme, okupanty zadávíme!”

Maminka přišla 21. srpna celá zadýchaná dříve z práce. Již před polednem je totiž raději všechny pustili domů. Babička ji ani nepustila ke slovu. „Pánbůh s námi a zlý pryč!“ zvolala v emocích a pokřižovala se. „Miládko, vezmi tašku a jdi na nákup. Kup kroupy, jáhly, hrubou mouku, hrách, sádlo, máslo asi neseženeš, tak kup nejmíň čtyři kostky margarinu! A taky cibuli a brambory nezapomeň! A kup i vejce! Jestli je ale seženeš!” Ze své portmonky vytáhla stokorunu ze svého dvousetkorunového důchodu a třesoucí se rukou ji podávala mamince. „Na vem si, vem si, a běž už, nebo ti to všechno vykoupí! A dodala: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech!” Maminka ani necekla, vzala tašku a vyběhla tryskem ven na ulici a na náměstí. V krámech již začalo být plno. Inu, babička již zažila dvě světové války, několik změn režimů a k tomu čtyři měnové reformy, poslední na začátku padesátých let, a tak věděla, co říká i co se má v takovém případě dělat.

Pan vedoucí Jan Šimonek z prodejny Samoobsluha na náměstí byl toho dne již od dopoledne nešťastný až zoufalý. Postával venku u vchodu a pozoroval přibíhající ženské z města, kterých postupně přibývalo. Chleba a housky byly už dávno vyprodány. „Což o to, kšefty se hýbají“, říkal si v duchu, když pozoroval, jak se ženské tlačí ve frontě na mouku, kroupy, jáhly a hrách. „Ale kdo si dneska koupí ruská vejce, kterých jsem objednal v dobré víře dvě přepravky! To abych to snad snědl dnes všechno večer sám!“ Bylo jasné, že z tohoto sortimentu zboží se dnes nic neprodá. Lidi to budou bojkotovat. Budou bojkotovat všechno, co má jen trochu ruský název! A v prodejně Ovoce a zelenina si u manželů Šafkových najednou také nikdo nechtěl koupit ruskou zmrzlinu v oplatce, neboli „sovětskoje maroženoje”.

Také restaurace v Mnichově Hradišti a v Mladé Boleslavi musely zareagovat na vývoj aktuální situace, a tak z jídelních lístků zmizela taková jídla jako soljanka, ruský boršč, kyjevský kotlet, moskevský či kavkazský šašlik, petěrburský biftek, telecí filé Orlov či Romanov a dokonce i hovězí à la Stroganov. Nikdo si je nechtěl objednávat. Moučníky to postihlo také. Lidé již nechtěli jíst ani blinčiky, ani pelmeně či syrniky. V samoobsluze na náměstí dokonce prudce poklesl prodej vodky a gruzínského koňaku, což už bylo na pováženou. A aby si to občané uvědomili již při vstupu do prodejny, byl ve výloze bufetu na náměstí na rohu ulice Víta Nejedlého nápis: „Boršč není a pirožky nevedeme!“

Ti, kdo se ten den vrátili z práce z Mladé Boleslavi, okresního města, přinesli zajímavou zprávu, že velící důstojník kasáren major Rudolf Kalista v Mladé Boleslavi zavelel s jemu podřízenými vojáky k odporu. Nechal prostě zavřít vrata kasáren a basta. Sovětské tanky stály na ulici a dlouho se bály zasáhnout. Jeden z tanků začal dokonce najíždět do vrat kasáren, ale dělo namířené zevnitř na vrata a proti tanku způsobilo, že toho zanechal a zase vycouval ven na ulici. Rusové také nevěděli, jaké zbraně mají vojáci v kasárnách. Však si to také později ten major pěkně odskákal. Nepomáhal přece spřáteleným armádám, které nás přišly osvobodit!

Tatínek to odpoledne přijel z nemocnice s bílou páskou na rukávu, na které byl červený kříž. Říkal, že má pohotovost, kdyby do nemocnice přivezli nějaké postřelené lidi. Ale v okolí města byl celkem klid a k letišti u Hoškovic se nikdo stejně neodvažoval. Celé letiště a pole kolem něho byly plné obrněné techniky, vrtulníků, letadel a stanů okupantů. Až do večera a pak i další dny diskutoval tatínek s maminkou, jak to všechno dopadne. „Tak je tady, ty Rusáky, opět máme!“ prohlásil tatínek již ve dveřích. „Neříkal jsem to, že to takhle dopadne?“ Tatínek totiž, jak již bylo zmíněno, obrodnému procesu nedůvěřoval, neboť prohlásil, že komunistům nelze nikdy věřit. A znovu vypravoval příhodu z konce války, kdy jeden jeho známý, který byl „salónní“ komunista, stál na nároží jedné ulice v Praze, pokuřoval cigaretu a sledoval v jásavém květnu roku 1945 projíždějící tanky rudoarmějců a davy lidí, kteří je s šeříky vítaly. Odklepl popel na zem a pronesl památnou větu: „Tak se mi zdá, že jsme vyměnili jeden protektorát za jiný!“

Do diskuse se též vložila nenuceně babička, která reagovala na zjevné nesnáze našich čelných politických představitelů včetně Alexandra Dubčeka po jejich únosu do Moskvy, kde byli internováni. Začaly tam rozhovory mezi představiteli SSSR a našimi internovanými politiky. Babička v kuchyni prohlásila „Ti by kakali malé hovínko!“ Také jim doporučovala, jak byla zvyklá: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato!“ O panu Brežněvovi se vyjádřila lapidárně: „Ten nepochází z bílého či ušlechtilého jelena!“ což bylo takřka poeticky jemné, ale poměrně výstižné. V dalších dnech byla již razantnější a ve výrazivu přitvrdila, to když se dozvěděla o podpisu tzv. Moskevského protokolu. Prohlásila totiž: „Všechno je to jedna verbež, jedna svoloč!“ a následně „Lidi jsou pakáž, ba - ba!“ Což poměrně dobře vystihovalo nastalou situaci. Posléze se též okolí opakovaně ptala: „Kam ten svět spěje?“ S přibývajícími lety jejího věku se zvyšovala frekvence těchto povzdechů spojených s kroucením hlavy. Děti ji rády po pravdě a tatínek někdy i s gustem odpovídali, kam ten svět asi spěje, ale nelze to publikovat. Nyní tu krátkou odpověď o dvou slovech jen zase zopakovali.

„To už tady jednou bylo, pokud si vzpomínám,“ podotkl tatínek. „To bylo toho 14. března před třiceti lety! To bylo podobné. Také jsme byli nuceni něco podepsat! Akorát ti Němci byli o den slušnější a přišli až toho 15. března ráno. Tihle přišli ještě před podpisem. Němci pak tady byli šest let. Obávám se, že nás naši bratři jen tak hnedle neopustí a budou tady déle než šest let!“ V tom měl, jako téměř vždy, zase pravdu.

Rodiče měli hlavně starost o své děti. Jejich mazánek byl naštěstí doma, ale co Tomáš, co ten dělá na chmelové brigádě? Snad se tam na chmelnicích u Rakovníka nestřílí? Na chmelnicích se sice nestřílelo, ale také se tam nenudili. Pepa v noci, spíše však již k ránu, vylezl v tělocvičně, kde byli ubytováni, ze spacího pytle a šel se ven vymočit. Musel překračovat ležící borce na zemi a doklopýtal až ven. Tam slyšel neustálé hučení přistávajícich letadel od Prahy. „Když se vracel zpět, zatřásl rameny jednoho kamaráda. „Něco se venku děje, něco tam hučí! Jako letadla, či co!“ Kamarád se naštvaně otočil na druhý bok a prohodil: „Co mě vole, budíš, co by se dělo, hučí ti v hlavě po tom včerejším pivu!“

Kdyby rodiče Pepíka věděli, že vedoucí celé chmelové brigády pedagog Alois Thorovský, zvaný Lojza, hodlá téměř zakládat odbojovou skupinu po vzoru skautů, spali by více neklidně. Na chmelu štkaly některé profesorky nad osudem odvlečených státních činitelů do Moskvy. Především jim ležel na srdci osud oblíbeného Dubčeka: „Co bude s naším Sašou, co s ním bude?“ kvílely ve svých citech zraněné pedagožky o přestávkách chmelové brigády. Lojza se k této otázce postavil čelem a odpověděl jim: „Co by bylo? Alexandra Stěpanoviče arestovali, tak ho nečeká nic dobrého! Je v prdeli! No to je samosebou! No to je hotový!” Založení odbojové skupiny mu neúspěšně rozmlouval v pánských sprchách jeho kolega profesor Laurin. Lojza mu odvětil zvýšeným hlasem: „Já tomu tady velím a di pryč!” Přítomní studenti na chvíli zapomněli na to, co se kolem nich v tom světě děje, a mohli se potrhat smíchy.

Nejvíce starostí ale měli Horákovic rodiče o dceru, která se měla vracet od přítelkyně z Bulharska. Měla už přijet, ale neměli od ní žádné zprávy, kde vlastně je. Dáša se novinu o bratrské pomoci dozvěděla asi ve tři hodiny ráno v rychlíku cestou z Bulharska domů. Všichni ve vlaku v tuhle nekřesťanskou ranní hodinu spali či podřimovali, když jeden mladík chytil vysílání zahraničního rozhlasu, kde to oznamovali. Běhal od kupé ke kupé a křičel „Vole, vole, zapněte si rádio, přepadli nás Rusáci, Rusáci nás obsazují!“ „Kecáš, vole, vole!” ozvalo se unisono z několika kupé. Ale všichni pak začali ladit rádia a poslouchat vysílání jak z Prahy, tak ze zahraničí a jen vyvalovali oči. V rychlíku převládala u mladých českých cestovatelů všeobecná neuvěřitelná nasranost. „Co si to ti šmejdi dovolili, vtrhnou se svými tanky na výsostné území cizího státu jen proto, že mají vlastní představu o své budoucnosti!?” neslo se vlakem unisono. Rychlík dojel až k maďarské hranici, ale dále již nejel. Všichni museli vystoupit a o naše turisty se musel postarat Jugoslávský červený kříž. Někteří cestovatelé vystoupili již v Bělehradě, neboť se nechtěli již vracet zpět do vlasti, nýbrž hodlali pokračovat ve svém cestování směrem na západ.

Maminka se strachovala, že snad dcera emigrovala a zůstane v zahraničí. „Vždyť ona je tak nadaná na ty jazyky, snad ji to, pane bože, nenapadne!“ Při té představě si téměř rvala své kvalitní rusovlasé až hnědé vlasy na hlavě. Oba rodiče dnes večer neklidně usínali. O tom, kde jejich dcera je, se dozvěděli až za týden, kdy jim zatelefonoval tatínek jedné její kamarádky, která slyšela zprávu o jejím místě pobytu v rozhlase. Dáša byla ještě stále někde v hotelu u velkého jezera v Jugoslávii někde u Subotice. Mohla sice mít ke snídani rohlíků, kolik se jí zachtělo, ale to nezahnalo ty starosti, které měla. Nemohla jet hned domů, neboť situace byla nepřehledná a vlaky přes hranice do vlasti nejezdily.

Několik dní po okupaci, pardon, po přátelské pomoci spřátelených armád, proběhla nejen jednohodinová protestní generální stávka, při které zněly nad městem sirény a zvonily zvony, ale také protestní sundávání rudé hvězdy ze špičaté střechy radnice. Byla tam už hezkou řádku let a někteří lidé usoudili, že už toho bylo dost. Na radnici vylezl horolezec pan Jiří Černík, který bydlel nad parkem v Máchově ulici, a shodil ji dolů. Místo ní vyvěsil na špičce radnice československou vlajku. Dole na ulici lidé po té hvězdě s gustem skákali, až odletovaly červené střepy do všech stran. Několik dní byl Jenda pěkně naštvaný, že to neviděl. Bez rudé hvězdy vypadala radnice úplně jinak. Lidé též po celém městě hrdinně vyvěšovali státní vlajky, tentokrát bez té rudé se žlutým srpem a kladivem, aby tak dali najevo nesouhlas se svým osvobozením. Za další dva či tři roky to ale bylo zase postaru. Zase se vyvěšovaly povinně dvě vlajky. A zase na to dohlížel nějaký uliční důvěrník. A ta rudá hvězda se na tu radnici také zase vrátila. Inu, časy se mohou měnit rychle.

Ti, kdo pracovali v Mladé Boleslavi, okresním městě, přinesli zajímavou zprávu: jakýsi mladík s přezdívkou „čahoun“ navštívil v noci sochu Lenina na stejnojmenném náměstí a dal mu do natažené ruky hůl, na jeho holou lebku bekovku a na záda ruksak se žrádlem. Vypadal s nakročenou nohou jako opravdový turista. Jen jen nakročit směrem na východ, kam směřovala jeho napřažená ruka. Škoda, že se nemohl vrátit zpět tam, kam patřil. Onen mladík pak vyfasoval na počátku normalizace pět let v kriminále. Neboť dobré vtipy režim neodpouští, že?

Tatínek donesl z práce vtip od kolegy, který prohlásil: „Pokud se dobře pamatuji, tak jsme Sovětský svaz požádali o pomoc již na podzim roku 1938. Proč jim to, sakra, tak dlouho trvalo, než tu naši žádost kladně vyřídili!"

Několik dní po 21. srpnu se v noci přes město přesunovala kolona tanků a „rakviček“ - širokých a nízkých bojových vozidel pěchoty polské armády. Poláci měli na tancích bílé orlice. Dunění vozidel se rozléhalo do širokého okolí. „Co je to zase za manébry!“ postěžovala si babička. Slovo manévry jí nějak nešlo. Kluci byli zvědaví a chtěli se podívat na vojenskou techniku. „Nekoukejte se z oken,” ječela maminka, „vždyť mají namířené kulomety nahoru do oken!” a hnala kluky od oken pryč. Chtěli je totiž otevřít, aby mohli lépe vidět. Maminka je musela odvléci, protože zvláště Ondra se vzpouzel, neboť neměl ještě z toho rozum. Tatínek stahoval v oknech rychle zbylé zelené rolety až dolů, aby nebylo dovnitř vidět. „To zase bude povinné zatmění, jako za války?” dotazovala se v rohu stojící babička. „A budu moci poslouchat alespoň v rádiu zase ten Londýn?” ptala se ještě ustaraně. Tatínek se jen ušklíbl: „Teď to bude spíš Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa! Pokud to nebudou rušit tou rušičkou na Káčově!“

Maminka druhý den po návratu z práce vypravovala, že pan Piskač, řidič autobusus ČSAD, musel jet do práce, jako obvykle na motorce, a zažil při tom nelehké chvíle. Ráno nastartoval svou motorku Jawa dvěstěpadesátku a jel do práce. Cestou k závodu LIAZ se najednou proti němu vynořila kolona ocelových tanků. Vojáci na podezřelou osobu na motorce namířili své kulomety. Pan Piskač se lekl, ale pokračoval statečně dále, co měl také dělat. Bál se, že když motorku otočí, začnou po něm střílet, jako na podezřelou osobu, zezadu.

V televizi v té době běžel seriál „Píseň pro Rudolfa III., ve kterém Marta Kubišová zazpívala píseň „Modlitba“, kterou si lidé přejmenovali na „Modlitba pro Martu“. Píseň byla složena ještě před obsazením vojsky Varšavské smlouvy, ale po vojenské okupaci se stala symbolem odporu českého národa proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. A Karel Kryl napsal píseň „Bratříčku, zavírej vrátka“. Obě písničky se toho roku stále hrály od léta do podzimu v rozhlasu. A kreslíř Haďák, občanským jménem Miroslav Liďák, stačil ještě v Dikobraze uveřejnit svou slavnou karikaturu, na které soudruh Brežněv sděluje horkou linkou z Moskvy Dubčekovi a jeho soudruhům: „Demokracie se vám zachtělo, holoubkové?“

Vzepětí lidu ale nemělo dlouhého trvání. Československá delegace podepsala v Moskvě do týdne pod nátlakem takzvaný Moskevský protokol, ve kterém v podstatě souhlasila se všemi podmínkami, které spřátelená okupační mocnost požadovala. Všichni podepsali, jen František Kriegel to jako jediný z této z velké většiny odvlečené delegace nepodepsal. Komuniké z jednání bylo čteno v rozhlase v 15 hodin dne 27. srpna. Tatínek toho dne byl již, kupodivu, doma, a tak celá rodina, mimo Dášu, poslouchala pozorně rádio. Tomáš se totiž vrátil z přerušené chmelové brigády domů. Byla to studená sprcha pro všechny, kdo porozuměli. Tatínek se obrátil na maminku a jen suše poznamenal: „Neříkal jsem to? Je to v prdeli! Ať jdou do paďous!“ A maminka jen smutně pokývala hlavou. Tatínek nemluvil často sprostě před dětmi, ale tentokrát se neudržel.

Ani Jenda na ty hektické události ze srpna roku 1968 nikdy nezapomněl. Od té doby vždy při nějaké vhodné příležitosti zabručel: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ To heslo z toho „pražského jara“ roku 1968 mu utkvělo tak v paměti, že ho ještě použil během života vícekrát. Za to, že to heslo nabylo následně až výsměšný charakter, za to ti politici, co ho vymysleli, nemohli. Co byste ale po nich přece chtěli? Zakončeme tedy tuto kapitolu parafrází na vstupní zvukovou sekvenci 1. dílu filmu Vinnetou:

„Dnes to zní jako pohádka, co před rokem bylo ještě skutečností, hořkou tvrdou skutečností. Poslední zoufalé vzepětí bílých domorodců pod vrchem Říp proti rudým dobyvatelům. Stále dál pronikali rudí na západ. V jejich stopách následovali dobrodruzi, bandité a desperáti. Domorodci byli dříve, ještě před pár lety, rudochům přátelsky nakloněni, přesto byl jejich osud zpečetěn, protože vlastnili to, čeho si vetřelci nejvíce vážili – půdy, průmyslu, vojenských základen, letišť a uranu.”

Autor: Jan Herink