Židé v Mnichově Hradišti žili již za Václava Budovce z Budova v 16. - 17. století.  V období od 16. do 18. století se Židé museli vydat na cestu pryč z větších královských měst. Z tohoto důvodu se jich několik dostalo i do Mnichova Hradiště a usadili se tu trvale. V té době ještě nebyla žádná oddělená ghetta, žili po celém městě, někteří i přímo na náměstí, kde v roce 1692 měli i svou modlitebnu v domě Benjamina Wolfa. Ale koncem 17. století se začali stahovat do ghetta, které bylo v dnešní Havlíčkově ulici. Od ostatních občanů byli Židé odloučeni řetězy, které uzavíraly ghetto každý večer. Bylo to něco jako malé samostatné město. Měli vlastní správu i rabína v synagoze a poměrně bohatý kulturní i společenský život. Bohužel se přesně neví, kde tehdy synagoga stála, nová byla vybudována až v 18. století.

Větší náboženskou menšinu v Mnichově Hradišti tedy tvořilo židovské obyvatelstvo. Přestože Židé byli minoritou, výrazně ovlivnili podobu města. Mezi obyvateli ghetta byli velmi schopní lidé, kteří se dokázali vypracovat a zařadit se tak mezi nejmovitější obyvatele Mnichova Hradiště. Mezi ně patřili Jan Leopold David, bratři Kompertové nebo Josef Pollatschek. Leopold Kompert se stal slavným spisovatelem a napsal knihy o svém životě v ghettu. Také tu v roce 1852 vznikla Kompertova továrna na výrobu obuvi, která konkurovala známé firmě Baťa. Vyhrála několik výstav a zaměstnávala přes 300 lidí. Zaměstnanci si nejprve občas brávali práci s sebou domů, ale časem se přidalo pár strojů a výroba se soustředila výhradně v továrně. Pan Kompert byl skvělý zaměstnavatel, jedné pracovnici vyplatil po vážném úrazu odškodné, i když to byla její neopatrnost a nedodržení pracovní bezpečnosti.

Počet židovských obyvatel města měl od poloviny 19. století neustávající sestupnou tendenci: zatímco v roce 1837 čítala místní náboženská obec 177 osob, při posledním sčítání osob před první světovou válkou žilo v Mnichově Hradišti už jen 68 Židů.

Izraelité vytvořili jakési město ve městě, byli na obecní samosprávě zcela nezávislí. V čele náboženské obce židovské stál starší obce, jemuž byli k dispozici rada, písař, pokladník a také rabín, vykonávající zároveň funkci učitele. Židé také měli vlastního řezníka, neboť nemohli odebírat maso městských řezníků, kteří pracovali s vepřovým. Ve městě působily rovněž židovské spolky. Většinou se zabývaly pomocí chudým spoluvěrcům, jako např. Spolek pro podporování chudých a nemocných Židů, založený již roku 1809. Zřejmě v důsledku poklesu počtu Židů ve městě zanikla roku 1890 místní náboženská obec, a správa hřbitova tak přešla na Židy mladoboleslavské. Poslední pohřeb na místním židovském hřbitově se uskutečnil v roce 1941, poté hřbitov chátral a později byl úplně zrušen, z důvodu uvolnění místa pro parcely na nové rodinné domy. Zbytky náhrobků byly použity např. do základů staveb.

I když byli Židé po revoluci 1848 úplně zrovnoprávněni s křesťanskými obyvateli monarchie, tvořili stále ještě uzavřenou komunitu. U křesťanů navíc ještě přetrvávaly určité předsudky, které byly do jisté míry jistě způsobeny tím, že většina místních Židů hovořila německy, a v němčině probíhalo i vyučování židovské mládeže. Tím, že křesťané se s Židy příliš nestýkali a do jejich části města přišli jen málokdy, vytvořil se prostor k různým spekulacím a domněnkám: o jednom židovském domě se např. věřilo, že „má tajné chodby, dvojité zdi a že jsou zde ukryty různé, ku prodeji nedovolené předměty“. Až později, od konce osmdesátých let, se začali Židé stěhovat i do jiných částí města. Bohatší z nich si mohli dokonce koupit i domy na náměstí. To byl také případ obchodníka Eduarda Mendla, který po čase přesunul svou kořalnu do velkého domu na náměstí.

O tom, jaké profese Židé ve městě vykonávali, podávají svědectví Vzpomínky Františka Mendíka. Kromě výše uvedených továrníků se jednalo převážně o menší obchodníky: v židovské ulici se nacházel krámek s kůží, koloniál, řeznictví a také hostinec. Hostinský si přivydělával i lichvou. Po jistou dobu fungovaly v židovské části města trafika, knihařství, lihopalna, pekařství a obchod s moukou.

Osud Židů z Mnichova Hradiště

Tak jako všude jinde v Němci okupovaných českých zemích se i Židů v Mnichově Hradišti krutě dotkla nacistická perzekuce. V červnu 1939 ztratili občanská práva, postupně museli odevzdat svůj majetek a čelit celé řadě úředních zákazů a omezení, až byli postupně zcela izolováni od ostatních obyvatel. Od konce června 1940 jim bylo např. zakázáno navštěvovat sportovní podniky – pořadatelé takových akcí měli povinnost na plakátech vyznačit, že jsou nepřístupné Židům, a sami museli zamezit v jejich přístupu na akci. Od září 1941 museli Židé na oděvu viditelně nosit žlutou Davidovu hvězdu s nápisem Jude (na levé straně hrudi). Neměli přístup do veřejných prostor (lázně, zahrady, restaurace, biografy), nesměli se stěhovat a bez povolení opustit obec, v které byli úředně hlášeni. Toto posledně jmenované nařízení však již pro místní Židy neplatilo v Mnichově Hradišti, ale v Mladé Boleslavi. Na zdejším hradě byli postupně soustředěni všichni židovští obyvatelé z mladoboleslavského i mnichovohradišťského okresu. Od 1. července 1940 se tak až na Olgu Poláčkovou, která byla dlouhodobě umístěna jako nemocná v okresním chorobinci (kde později zemřela), v Mnichově Hradišti patrně žádný Žid nenacházel.

Na mladoboleslavský hrad se židovští obyvatelé vystěhovali pouze s minimem věcí na svůj náklad, hradit museli průběžně i nájem za ostatní věci, které bylo potřeba někde uskladnit (jako např. nábytek). Jejich vyprázdněné byty a domy v Mnichově Hradišti převzal okresní úřad. V Mladé Boleslavi žili a pracovali až do konce roku 1942, ale poté se jejich osud začínal rychle naplňovat. Dne 16. ledna 1943 byla většina mnichovohradišťských Židů transportována do Terezína a odtud záhy do Osvětimi, kde zahynuli.

 

Židovští občané, kteří byli nuceni opustit Mnichovo Hradiště:

  • z čp. 80 Františka Siegerová, Pavlína Hellerová a Ludvík Hahn
  • z čp. 100 Otomar Reinhald a Marie Reinhaldová
  • z čp. 234 Ludvík Deutsch s rodinou (synové František a Jiří, dále Vilemína a Eliška Deutschovy)
  • z čp. 381 Emil Pick a Josefa Picková
  • z čp. 513 Elfrieda Pinkusfeldová
  • z čp. 527 sestry Elsa a Štěpánka Rozenthalovy
  • z čp. 646 Bohuslav Deutsch s rodinou (manželka Olga, synové Zdeněk a Pavel), Eleonora Poláková, Rudolf Silberstein a Julie Silbersteinová
  • z čp. 770 Marie Folgerová, Richard Metzl a Kamila Metzlová
  • z čp. 782 Moritz Metzl s rodinou (Eliška a Růžena Metzlovy)
  • z čp. 786 Žofie Neumannová
  • z čp. 837 Matylda Hodiková