Zpět na výběr sochy

Audioverze příběhu:

Audioverzi příběhu namluvil pan Štěpán Tuček


Na motivy Báchorek Mnichovohradišťska napsal Martin Weiss

Znáte „Čertoviny“? Že ne? Pokud se vydáte z Mnichova Hradiště na sever a minete Hněvousice, nemůžete je minout… Ale popravdě vlastně ano, můžete. Místo, kterému se říká „V Čertovinách“, je dnes téměř dokonalou rovinou a z větší části se na něm rozkládají pole. Tak tomu ale nebylo vždy. A právě v době, kdy se nad Čertovinami vypínal strmý kopec pokrytý lesem, se odehrává toto vyprávění.

Švec František Bukvička si vyrazil na houby. Byla neděle, a protože celé město se od rána chystalo do kostela, tušil, že ho nejspíš nikdo nebude rušit. Do kostela nechodil. Přestal už před lety, potom co mu na věčnost odešla jeho žena Barbora. Toho nedělního rána bloumal lesem tonoucím ve vlhkém oparu, vycházkovou holí odhrnoval trsy trávy a prohledával porost. A dařilo se mu. V proutěném koši už měl pěknou hromádku křemenáčů, podoubáky a také několik hřibů praváků. Těšil se na smaženici. V lese se vznášela vůně hub a tlejícího listí a pak najednou ševce přes nos praštil ještě úplně jiný odér – síra.

„Propadl jsi peklu,“ zaduněl ve svahu pár kroků od Františka hluboký hlas. Švec vzhlédl a spatřil ďábla. O čertech toho slyšel dost, hlavně od své báby, která ho čerty a peklem strašívala, když se jako kluk vracíval domů za tmy a často s dírami na kalhotách. Jenže tenhle ďábel se rtuťovitými rarachy z vyprávění neměl mnoho společného. Snad kromě rohů a sirného pachu. Byl to urostlý habán, mnohem větší než František, chlupatý až hrůza a samý sval. Na ševce shlížel pěkně nakvašeně. Švec trochu zbledl, ale napřímil se – také nebyl žádný houžvička – a pekelníkovi nevrlý pohled mlčky oplácel. Čekal, co bude. „Propadl jsi peklu, ale nabídnu ti obchod. Ušij mi pořádné boty a nechám tě jít,“ řekl čert už o něco vlídnějším tónem. František se chvíli zamyslel. Nebyl žádný velký hříšník a zaplétat se s ďáblem neměl pražádnou chuť. Ale nakonec souhlasil. „Platí,“ řekl a jako správný obchodník dodal: „Vlastně s největší radostí, pane čert,“ přestože to nemyslel ani trochu upřímně. „Když budu spokojený, dobře ti za boty zaplatím,“ dodal ďábel. Á, tak to je jiná, říkal si Bukvička, máme tu platícího zákazníka... Švec pak čertovi změřil nohu a kopyto, smluvil se s ním, že se na místě za týden sejdou.

Týden utekl jako voda a František mířil s hotovým párem bot na smluvené místo. Nikde nikdo. Snad si ze mě to čertisko nevystřelilo, říkal si švec, který na botky použil tu nejlepší kůži, kterou v dílně měl. Nejdříve váhal, zda nepoužít kůži obyčejnou, ale cechovní čest a také vidina čertových dukátů mu velely ušít pro nečekaného zákazníka nejlepší boty, jaké jen dovedl. Netrvalo dlouho a v oblaku dýmu se čert zjevil. A hned se hrnul k botám, aby si je vyzkoušel. František ďáblovu horlivost mírnil, aby mistrovskou práci nepoškodil, a do bot mu pomohl. Přestože obouval pekelníka, měl radost, že se mu podařilo přesně trefit i tvar boty určené na čertovo kopyto. „Hergot, ty se mi povedly,“ poznamenal pro sebe švec. Čert s sebou při těch slovech trhnul, jako by ho píchli jehlou do zadnice. Rozladěný výraz se ale při pohledu na botky rozlil v úsměv. „Dobře šiješ, dobře,“ chválil poctivou ševcovinu čert, zatímco stál na pařezu a spokojeně podupával. Švec chvíli počkal, až se pekelník dosyta vynadívá a pak špitl: „A co takhle platit?“ – „Cooo?!“ Obořil se na řemeslníka čert a přistoupil k ševcovi tak blízko, že mu vztekle funěl přímo do tváře. Františkovi prolétlo hlavou, jakou práci si s obutím pro ďábla dal a na kolik ho přišel materiál, jenže čert si ještě přisadil: „Zase tak dobrý ty boty nejsou“. A to byla poslední kapka.

Švec se do čerta pustil. Byl sice o několik hlav menší než ďábel, ale uražená čest je uražená čest… Začali se rvát a rvali se a rvali, až na západě slunce zamířilo za obzor. Když se znovu vyhouplo na oblohu, ještě pořád zápolili a tak to pokračovalo celý týden, potom celý měsíc a nakonec celý rok. Kdo ví, kdo dal ševci z Hradiště tu nadpozemskou sílu, aby mohl nepoctivému zákazníkovi vzdorovat. Čertovi nezbylo než se dát nakonec na útěk. Po rok trvající potyčce od ševce mátožně odskočil, odplivl si a zmizel v oblaku sirného kouře. I s botkami, které si během roku pohodlně prošlápl. František zůstal sedět na zemi, zpocený, zarostlý a umouněný tak, že sám málem vypadal jako čert. Rozhlédl se kolem sebe a co nevidí – po kopci, kam rád chodíval na houby, nezbylo ani památky a po lese jakbysmet. Ale kam se poděly? Tím neuvěřitelným zápolením švec a čert vyváleli údolí.

Když se o příhodě doslechli Hradišťáci, údolí dostalo jméno Čertovina. A od té doby všichni ševci z Mnichova Hradiště do Čertovin rádi chodívají. Jsou totiž pyšní na příběh Františka Bukvičky, který ušil tak dobré boty, že se s ním o ně po celý rok rval čert.