Seznamte se s významnými osobnostmi Mnichova Hradiště. Umístění tabulek najdete na přiložené mapce.

odhaleny v říjnu 2017

MUDr. Josef Herink - dům č.p. 717 v Turnovské ulici

Dne 20. srpna roku 1999 se uzavřela ve věku nedožitých 84 let plodná životní kapitola předního českého mykologa, znalce přírody regionu Českého ráje a lékaře, MUDr. Josefa Herinka.

Narodil se ve vánočních dnech roku 1915 v Praze v rodině stavitele. Svůj blízký vztah k přírodě, k přírodninám a zejména ke světu hub rozvíjel již ve  školních letech četbou populární i odborné přírodopisné literatury a systematickým putováním po regionech pražské přírody. Své znalosti a zkušenosti s přírodním prostředím si osvojoval a rozšiřoval také při pravidelných prázdninových pobytech v jihočeských Vodňanech. Jihočeskou přírodu si zamiloval a často se sem, např. do pralesa Boubín v dalším životě vracel. Jeho život byl mimo jeho rodinu věnován povolání – medicíně a jeho velké zálibě – mykologii, vědě o houbách. 

Po ukončení reálného gymnázia v Truhlářské ulici v Praze se MUDr. Herink na základě výborného prospěchu a též z existenčních důvodů rozhodl na radu svého velkého učitele dr. Alberta Piláta (1903-1974), významného mykologa na pracovišti Národního muzea, ke studiu lékařství. Jeho vysokoškolské studium lékařství bylo však přerušeno těsně před absolutoriem násilným uzavřením českých vysokých škol v době okupace českých zemí německými nacisty. V těžké osobní situaci, jako nedostudovaný vysokoškolák – kandidát medicíny, při stálém nebezpečí totálního nasazení na území Velkoněmecké říše, vystřídal několik provizorních zaměstnání, mimo jiné jako lesní dělník, absolvoval též kurs pro výpravčího na železnici. Později na doporučení zmíněného dr. A. Piláta nastoupil jako odborný úřední znalec konzumních hub ve Svazu zahradnicko-vinařském se sídlem na Národní třídě v Praze. Později zde zaujal místo vedoucího oddělení a při své práci se zde seznámil se svou budoucí manželkou, Miladou Vobořilovou, dcerou středoškolského profesora gymnázia v Turnově. Hned po válce dokončil svá studia medicíny v nejbližším možném termínu.

V roce 1946 nastoupil MUDr. Herink jako lékař-internista do nemocnice v Turnově. Do tohoto města se také po založení rodiny a po roční praxi na Prusíkově interní klinice na Karlově náměstí v Praze (atestace pro interní lékařství) přistěhoval. Tehdy se nemocnice, která byla uvedena do provozu v roce 1942, jmenovala Panochova nemocnice Turnov s.r.o.. Její založení je spjato se jménem MUDr. Františka Panochy (1894 - 1965), který byl i hlavním iniciátorem stavby a současně prvním ředitelem nemocnice. MUDr. Herink na svého tehdejšího nadřízeného vždy s úctou a respektem vzpomínal a vždy si vážil kolegiální podpory, kterou mu tehdejší starší kolega věnoval. Byl poctěn, když byl požádán, aby se s ním rozloučil na jeho pohřbu v roce 1965 jménem všech lékařů, kteří měli tu čest s ním pracovat.

MUDr. Josef Herink, Turnov 6. 3. 1948

Od roku 1950 působil MUDr. Herink jako lékař v Mnichově Hradišti ve funkci vedoucího lékaře okresní polikliniky (do konce roku 1951) a jako specialista – odborný lékař chorob vnitřních. V roce 1965-66 zakládal a později řídil až do roku 1981 oddělení klinické biochemie v okresní nemocnici v Mladé Boleslavi. Spolu s MUDr. Kubičkou se MUDr. Herink zasloužil v sedmdesátých letech 20. století o zavedení a používání nové metody při léčení otrav smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou (Amanita phalloides) a při školení a organizaci regionálních lékařských pracovišť v oboru prevence a léčby otravy houbami. Za tuto činnost obdržel i dobové státní vyznamenání „Za vynikající práci“. Lékařské poznatky spojil úspěšně s mykologickými znalostmi v oblasti klinické toxikologie, speciálně pak při léčení otrav houbami (monografie „Otravy houbami“, 1958). Byl spoluautorem knihy Riedl O., Vondráček V. a kol.: „Klinická toxikologie“, 1. až 5. vydání (první vydání bylo v roce 1954, poslední v roce 1980), kde měl kapitolu o otravách houbami. Dále se podílel na kapitole pojednávající o otravách houbami v knize „Lékařské repetitorium“ - heslo houby, 1. vydání v roce 1967, 2. vydání v roce 1982. Na malbách hub se ve většině uvedených prací podílel v dlouholeté spolupráci jeho bratr Jan Herink, akademický malíř žijící v Praze (18. 3. 1918 – 27. 7. 2012).


Titulní strana knihy dr. Herinka - Otravy houbami, 1958 (muchomůrka zelená - A.phalloides)

Jako lékař byl MUDr. Herink vážen pro svůj profesionální odborný a zároveň psychologický respektive lidský a komunikativní přístup ke všem pacientům bez rozdílu. Rodina, jeho kolegové a přátelé a známí si budou vždy připomínat jeho obdivuhodné odborné znalosti, všeobecný kulturní rozhled, invenci, kolegialitu, pracovitost, systematičnost, vitalitu a pevné charakterové vlastnosti.

MUDr. Josef Herink s pacientkou (paní Kroupová), poliklinika OÚNZ Mn. Hradiště, 1965

Již jako student gymnázia publikoval dr. Herink o houbách drobná sdělení a tematické články v předních českých přírodovědeckých časopisech, spolupracoval jako nadějný amatér-dopisovatel s mykologickým pracovištěm botanického oddělení Národního muzea v Praze. Také jeho písemná maturitní práce pojednávala o houbách, konkrétně o mykoflóře chorošovitých hub pražského parku Stromovka.

V další etapě jeho života mu učaroval Turnov a jeho okolí - Český ráj, a to svým osobitým charakterem pozoruhodné vyváženosti přírodního a kulturního prostředí. Ve svých volných chvílích dr. Herink nacházel a opakovaně prozkoumával četné lokality mykoflóry Českého ráje, vedle Turnovska rozšířil svůj region od roku 1951 po přestěhování do nedalekého Mnichova Hradiště postupně i na Sobotecko, Mnichovohradišťsko, Českodubsko a Mladoboleslavsko. Do těchto lokalit se vracel ke sběrům hub po celou svou dlouholetou mykologickou kariéru. Své časté návštěvy v mykologických lokalitách dokumentoval inventarizačními a fotografickými záznamy, následně zpracováním jednotlivých položek sběrů do odborného mykologického herbáře. Vedle náročné profese lékaře a aktivit ve studiu hub se věnoval dr. Herink také rozvoji a organizaci české mykologie. V ní se vypracoval na předního českého a možno říci evropského odborníka.


MUDr. Josef Herink s houbou, asi 1962

Přednášel odbornému publiku a vynikal i jako popularizátor houbařství a houbařské gastronomie. Přiblížil zajímavý svět hub i neodborníkům v četných přednáškách, besedách, exkurzích a v houbařských poradnách. Po celý svůj život soustavně spolupracoval velmi úzce s mykologickým oddělením Národního muzea v Praze. Stal se spoluzakladatelem Československé (nyní České) vědecké společnosti pro mykologii. Byl dlouholetým členem redakční rady časopisu „Česká mykologie“ (nyní Czech Mycology), který v roce 1948 spoluzakládal.

Určil a popsal sám nebo se spolupodílel na popisu zcela nových druhů hub např. Lentinellus pilátii - 1953, Inocybe crocifolia – 1954 (pozn.: dnes Inocybe flocculosa var. crocifolia (Herink) Kuyper 1986), stanovil nové rody hub (Camarophyllopsis – 1959, Neohygrocybe – 1959, Gliophorus - 1959), také navrhl názvy nových druhů hub. Význam vědecké činnosti dr. Herinka v mykologii byl oceněn i tak, že bylo popsáno a po něm pojmenováno více druhů hub např. Sepultaria herinkii, Svrček 1948 (pozn.: dnes Geopora herinkii (Svrček) Senn-Irlet, 1989 či Tricharina herinkii (Svrček) Benkert), Coprinus herinkii, Pilát et Svrček, 1967, Agaricus herinkii, Wasser 1996, Conocybe herinkii, Svrček 1996, Gymnopus herinkii, Antonín et Noordeloos 1996, Ceriporia herinkii, Vampola 1996. Jeho jméno tak bylo tímto způsobem navždy zvěčněno v mezinárodní mykologické vědě. Desítkám studentů a badatelů poskytoval své údaje, zkušenosti, odborné rady a připomínky pro diplomové a rigorózní práce. Byl členem řady odborných spolků, sdružení a dalších vědeckých společností. Vědecky a popularizačně pracoval v oblasti mykologie do posledních chvil svého života. V Mnichově Hradišti a v přilehlém regionu byl vyhledávaným odborníkem na určování houbařských sběrů, poradcem na zpracování jedlých hub a znalcem houbařských receptů pro všechny zájemce.

Vlastní práce dr. Herinka v mykologii se vyznačovala precizní dokumentací nálezů hub, a to i zcela obyčejných druhů. Pořizoval velmi podrobné popisy plodnic včetně chemických reakcí, chutí a vůní, nálezy fotograficky dokumentoval a pak sušil pro uložení do herbářů. Rozsah této jeho důsledné činnosti byl ovšem časově velice náročný, takže se pak obtížně dostával k publikování svých nových poznatků. Jeho snahou bylo dle vlastních slov „ stanout pevně ve třmenech nabyté jistoty“.

Byl aktivní i ve veřejném a společenském životě města a regionu. Významnou kapitolou jeho činnosti byla působnost v oblasti ochrany přírody a životního prostředí Českého ráje. Působil zde jako dlouholetý konzervátor státní ochrany přírody a spolupodílel se svými expertními posudky na legislativním procesu, který vedl v roce 1955 k vymezení hranic a k vyhlášení první chráněné krajinné oblasti (CHKO) v tehdejším Československu, CHKO Český ráj. Spolupracoval se Správou CHKO Český ráj v Turnově, později též v Mnichově Hradišti, stejně jako s jejich tehdejšími nadřízenými orgány státní ochrany přírody, Středisky státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského a Středočeského kraje. V Mladé Boleslavi působil dr. Herink v odborné komisi pro ochranu přírody a životního prostředí při tehdejším ONV.


MUDr. Josef Herink v lese u Vrtek, říjen 1992

MUDr. Herink se ve svém vzácném volném čase věnoval mimo svou rodinu dalším četným zájmům – litaratuře faktu, hudbě a divadlu, studiu cizích jazyků, fotografování. Byl členem pěveckého spolku, vypracoval se na dobrého znalce jazzu a období  činnosti Osvobozeného divadla v Praze. Všechny tyto své aktivity mohl stíhat, vykonávat a rozvíjet jen s aktivní podporou své rodiny, především své manželky Milady Herinkové. Oba manželé vychovali spolu tři děti (dva synové a dcera), všem umožnili vysokoškolská studia.

MUDr. Herink se zapsal nejen do dějin české a československé vědecké i popularizující mykologie, ale zařadil se i mezi významné odborníky přírody v regionu Českého ráje. Vytvořil na svou dobu unikátní mykologický herbář ve středoevropském regionu, odborný archív, fotodokumentaci a rozsáhlou specializovanou mykologickou knihovnu. Všechny tyto jmenované báze nemají v soukromé badatelské oblasti téměř obdoby svou reprezentativností, systematičností a téměř šedesátiletým průběžným časovým horizontem. Mnoho položek mykologických sběrů dr. Herinka bude po dlouhou dobu dokumentovat a reprezentovat mimo jiné pozoruhodnou mykoflóru regionu Českého ráje včetně přilehlých oblastí Mnichovohradišťska a Mladoboleslavska a dalších regionů v mykologickém herbáři Národního muzea v Praze. Jeho herbář obsahoval téměř 40 000 mykologických položek, po své smrti ho odkázal ho Národnímu muzeu, s nímž byl pracovně spojen od roku 1933. Tento herbář však dosud nemohou zcela využívat jiní badatelé, neboť není dosud kompletně opatřen etiketami.

Vliv dr. Josefa Herinka na vývoj české mykologie i na mnohé mykology byl dlouhodobý a velmi pozitivní, neboť ovlivnil svým stylem práce několik generací mykologů, kteří od něho získávali znalost mnoha druhů hub.

 

JUDr. Jan Antonín Herold - dům č.p. 38 v Palackého ulici

Jan Herold se narodil 13. 2. 1878 v Plzni v rodině inženýra. Do Mnichova Hradiště se přistěhoval jako mladý advokát v roce 1911, kdy převzal advokátní kancelář po zesnulém JUDr. Antonínu Švermovi. Později koupil také jeho dům.

Aktivně se zapojil do života města, v letech 1927-1931 a 1938-1939 byl jeho starostou. Kromě toho byl starostou České obce pěvecké, předsedou odboru Klubu československých turistů, starostou Sokola, menšinovým pracovníkem, předsedou ředitelství městské spořitelny, členem spolku divadelních ochotníků Tyl.

ředitelství spořitelny v Mnichově Hradišti Hradišti po 1. světové válce. Stojící: 1.) Novotný 2.) Beran 3.) Ehleman Frant. pokladní spoř. 4.) Čapek V. krejčí 5.) Dámec Jan, stav. Sedící: 1.) Lamač Jindřich 2.) Kysela, před. nem. pokladny 3.) Dr. Herold Jan 4.) Kolomazník František 5.) Dostálek Janředitelství spořitelny v Mnichově Hradišti Hradišti po 1. světové válce. Stojící: 1. Novotný, 2. Beran, 3. Ehleman Frant. pokladní spoř., 4. Čapek V. krejčí, 5. Dámec Jan, stav. Sedící: 1. Lamač Jindřich, 2. Kysela, před. nem. pokladny, 3. Dr. Herold Jan, 4. Kolomazník František, 5. Dostálek Jan

Podle vzpomínek Františka Mendíka… „ Dr. Herold byl muž vysoké inteligence, širokého rozhledu a všestranného vzdělání, bezvadného vystupování a při tom člověk opravdu lidový, byl ideálním representantem města Mnichovo Hradiště. Opravdu staral se dr. Herold za svého starostenství o prospěch města. Napsal více článků v novinách, zvláště v ročenkách Městské spořitelny o krásách a pamětnostech města a okolí Mnichova Hradiště. Působil v klubu českosl. turistů odboru mnichovohradišťského na úpravě skal na Mužském, na opravách hradních zřícenin v okrese a jinak a jinak se staral, aby proud cizinců do Mn. Hradiště přivábil. Dr. Herold nelitoval cest, aby cizince s krajinou naší seznámil a také doma se staral o to, aby vše, o co by byl zájem návštěvníků, bylo zpřístupněno.“ Dokladem těchto slov je i Heroldovo autorství brožury Mnichovohradišťsko přírodou a památkami, vydané Klubem čs. turistů v Mnichově Hradišti.

JUDr. Herold byl ženatý, jeho manželka Karla, rozená Čermáková, pocházela z Rakovníka. Měli dvě dcery, jedna se provdala za dr. Dycka, druhá, Karla, za PhMr. Jaroslava Jandu z Mn. Hradiště, v letech 1928-1947 hlavního lékárníka čs. branné moci.

V roce 1939 byl Jan Herold jako starosta města zatčen a vězněn v Buchenwaldu. Po návratu z koncentračního tábora zanechal veřejné činnosti a věnoval se svému povolání. Zemřel 26. 6. 1950 v Praze.

pozvánka k společenskému večeru k 60. výročí narození J. A. Herolda (13. 2. 1938)

 

Ing. Josef Hron - dům č.p. 379 v ulici Jana Švermy

Josef Hron se narodil roku 1905 v Praze. K lehké atletice se dostal ve svých 17 letech. Běhu se začal věnovat při studiu na Českém vysokém učení technickém. Podle jeho vlastních vzpomínek se pro běh rozhodl na začátku 20. let, kdy se zúčastnil závodu Rudlův memoriál, který ke svému překvapení vyhrál. Od této chvíle se jako člen Vysokoškolského sportu Praha účastnil mnoha studentských závodů na regionální, státní, ale i mezinárodní úrovni. Za všechny zmiňme na příklad Světové studentské hry v Římě v roce 1927.


Vítězové Vysokoškolského přespolního běhu, zleva. Ing. Josef Hron, Kuchta a a Moc

Světové studentské hry v Římě v roce 1927, Československo se umístilo jako čtvrté

Byl držitelem řady rekordů. Josef Hron nejprve bodoval na tratích 5 a 10 km, ve 40. letech se začal věnovat maratonu.

Účastnil se i závodů štafetových. Při účasti na mezinárodních soutěžích Josef vždy bedlivě pozoroval ostatní evropské týmy a snažil se poučit o efektivnějších tréninkových a běžeckých technikách. Velkou inspirací mu byli zejména Finové. Své postřehy a zkušenosti se postupně rozhodl předávat mladším závodníkům. Z jeho iniciativy se začaly pořádat celostátní soustředění nejlepších československých vytrvalostních běžců. Z řad účastníků těchto profesionálně vedených soustředění vzešel mimo jiné i čtyřnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek.

Po ukončení studia v červnu roku 1946 přišel Josef Hron do Mnichova Hradiště, kde nastoupil do místního cukrovaru. I zde se aktivně věnoval sportu. Sám byl nadále účastníkem a organizátorem řady závodů. Nejvíce se věnoval tréninku lehkoatletického dorostu. Za svou dlouholetou činnost byl odměněn uznáním za tělovýchovnou činnost první třídy. Zemřel náhle v roku 1971 v nedožitých 66 letech. 

Od roku 1979 byl v Mnichově Hradišti na počest Ing. Josefa Hrona pořádán 25 km dlouhý memoriál. Tato tradice se udržovala do poloviny osmdesátých let. Svého obnovení se závod dočkal v roce 2000.

 

František Mendík - dům č.p. 33 na Masarykově náměstí

František Mendík se narodil v roce 1859 ve Ktové pod Troskami. Po smrti matky se jeho otec znovu oženil a rodina se v roce 1867 přistěhovala do Mnichova Hradiště, kde otcova nová žena vlastnila dům na náměstí čp. 33. Chlapec tedy strávil dětství a dospívání v našem městě. Po studiích a krátkém pracovním pobytu v Mimoni, Mladé Boleslavi a Litoměřicích se do Mnichova Hradiště vrátil a založil zde vlastní rodinu. Pracoval jako úředník okresního soudu, městského úřadu, Občanské záložny. Od roku 1897 byl zaměstnán v městské spořitelně, nejprve jako účetní, poté řadu let jako ředitel. Z této funkce odešel v roce 1926 do penze a přestěhoval se s manželkou k synovi do Prahy. Zde zemřel v roce 1947.    

Správa městské spořitelny v Mnichově Hradišti n./J. Sedící odleva ředitelstvo: Mendík Fr., MUDr. Bohdan Rud., Smutný Fr., JUDr. Šebor Alois (pod tímto jménem napsáno předseda), Pešán Frant., Izerstein Václav. Stojící odleva úřednictvo: Šurovský Frant., Pech Miroslav, Nový Václav, Ehlman František.                                       

František Mendík pracoval řadu let v obecním zastupitelstvu, v městské radě, ve finanční a letopisecké komisi, byl členem dozorčí rady zdejší okresní pojišťovny, účastnil se spolkového života. Byl jednatelem Sokola, Okrašlovacího spolku, Čtenářské besedy, pracoval v ochotnickém divadelním spolku Tyl, byl dobrovolným hasičem, členem muzejního spolku a řady dalších. Prožil 50 let v manželství s Annou Königovou, dcerou místního cukráře.


Prožil 50 let v manželství s Annou Königovou, dcerou místního cukráře

Dvě malé dcerky mu zemřely, dospělosti se dožil syn Josef. Právě k němu se ve stáří oba rodiče přestěhovali do Prahy. 

V 30. letech, v době, kdy žil v Praze, se F. Mendík rozhodl zapisovat si vzpomínky na léta strávená v Mnichově Hradišti. Z původního záměru napsat několik útlých sešitků nakonec vzešlo celkem 8 rukopisných vázaných knih. Jsou to 3 díly Vzpomínek a 5 částí Pamětí rodiny Mendíkovy.

Vystupuje před námi obraz malého městečka v poslední třetině 19. a na počátku 20. století. Jsou zachyceny události politické, společenské i běžný všední život obyvatel. Dozvídáme se o činnosti nejrůznějších spolků, institucí, poznáváme významné osobnosti města i některé jeho svérázné obyvatele. Vše je zapsáno krásnou češtinou z počátku minulého století, vytříbeným jazykem a také obdivuhodně úhledným rukopisem.

V závěrečných dílech už převládají osobní a rodinná témata a také chmurnější tóny. Sám autor totiž utrpěl od života těžké rány. V roce 1936 mu zemřela žena a krátce poté i jediný syn. Nemocný starý muž zůstal sám v nelehké době německé okupace. Zápisky věnoval autor  městskému muzeu. Nepřál si, aby někdy byly zveřejněny, měly posloužit jedině studentům a badatelům.

František Mendík se rozhodl celý svůj majetek věnovat městu Mnichovu Hradišti, kde, jak sám říká, „ strávil jsem léta dětská i mužná, přilnul jsem ku městu tomuto tak, že považuji jej za svůj opravdový domov, neboť našel jsem zde dobré své přátele.“

 

Václav Jan Sekera - dům č.p. 243 na Masarykově náměstí

Václav Jan Sekera se narodil se 13. 5. 1815 do rodiny mnichovohradišťského tkalce – soukeníka. Jeho otec, také Václav, byl později hostinským a v roce 1832 i starostou města. Matka Karolína, roz. Michálková, byla dcerou bývalého sládka klášterského pivovaru.

Václav Sekera v letech 1825-1828 studoval na gymnasiu v Mladé Boleslavi, v roce 1828 vstoupil do lékárnického učení ke strýci Václavu Vejrichovi, jenž vlastnil lékárnu v domě čp. 154 v dnešní ulici V Lipách. Učební doba skončila v roce 1832, v lékárně však Václav Sekera zůstal jako asistent ještě další 4 roky. Zde měl poprvé možnost seznámit se s herbáři a také s řadou exotických rostlin, které strýc pěstoval ve skleníku a na zahradě. V roce 1836 nastoupil na universitní studia do Prahy, kde studoval mineralogii, chemii, zoologii a především botaniku. Sám uvádí, že nejvíce ho při studiích ovlivnili profesoři Presl a Kostelecký. Podle vlastního vyjádření měl už od dětství zvláštní zálibu - sušit jednotlivé květy a listy. V době vysokoškolských studií začal sestavovat herbáře, což se stalo i jeho celoživotní náplní. V roce 1838 se ujal vedení lékárny U Zlatého lva v Mn. Hradišti. Pokračoval ve zpracovávání herbářů, které postupně věnoval různým školám - reálkám a gymnasiím, stal se členem významných vědeckých spolků a institucí v Čechách i za hranicemi. Byl členem přírodovědné akademie v Drážďanech, zoologicko-botanické společnosti ve Vídni, přírodovědných společností v Praze, Brně, v Řezně i čestným doktorem univerzity v Krakově, předsedou grémia lékárníků. Přispíval do řady odborných časopisů, např. Oesterreichische botanische Zeitschrift, dopisoval si s významnými botaniky své doby. Objevil v severovýchodních Čechách do té doby neznámé druhy rostlin, např. v údolí Plakánku nový druh knotovky.

V Mnichově Hradišti si zřídil v r. 1860 také knihkupectví a obchod s muzikáliemi a uměleckými výrobky. Má velkou zásluhu na rozšiřování česky psané literatury, ještě před oficiálním otevřením obchodu, ve 40. letech, prodával a propagoval česky psané knihy, zachovala se např. jeho korespondence s J. K. Tylem.

V letech 1868 - 9 vykonával Václav Sekera také funkci starosty města. Mimo jiné i ze zdravotních důvodů (vážné problémy se sluchem) se však této pozice brzy vzdal. V 70. letech zakoupil pozemek na náměstí, kde nechal postavit nový dům (dnes čp. 243), do něhož přenesl i lékárnu. Další historie lékárny je pak spjata právě s tímto domem.

Lékárna U Zlatého lva na náměstí, dům č.p. 243

Václav Sekera se oženil s Annou, rozenou Kittlovou, dcerou hospodářského správce na Klášteře. S manželkou měli 5 dcer a nejmladšího jediného syna Emila. Otec si jistě představoval, že syn převezme jeho živnost lékárnickou, Emil však ve věku 16 let zemřel. Nástupcem Sekerovým se proto stal Václav Mráček, manžel nejstarší dcery Marie, který nastoupil na místo magistra v Sekerově lékárně v roce 1869. Poslední majitelkou rodinné lékárny byla paní Marie Tolarová, rozená Stoupová.

 

Jiří Tancibudek - dům č.p. 244 na Masarykově náměstí

,,Kdo jinému jámu kopá, až se ucho utrhne.“ (oblíbené osobitě upravené úsloví Jiřího Tancibudka)

Jiří Tancibudek se narodil 21. března 1921 v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Jeho otec, ředitel školy, vychovával řadu generací k lásce k vlasti, hrdosti na české dějiny a také k lásce k hudbě. Ještě v závěru 20. let se rodina přestěhovala do Mnichova Hradiště. Malý Jiří hrál již od pěti let na housle. O 10 let později navštívil koncert mladoboleslavské filharmonie, kde účinkoval i 1. hobojista Národního divadla Jan Mikeš ze Zásadky u Bosně. Hra na hoboj Jiřímu Tancibudkovi učarovala. Jeho prvním učitelem byl právě Jan Mikeš. Jiří na sobě pracoval s nesmírnou houževnatostí. Po absolvování klasického gymnázia v Mladé Boleslavi odešel studovat hru na hoboj na pražskou konzervatoř. Ve studiích pokračoval na Akademii múzických umění.

Mnichovohradišťské orchestrální sdružení v divadle MH - uprostřed bez nástroje vedoucí sdružení a ředitel školy Jindřich Tancibudek, otec Jiřího TancibudkaMnichovohradišťské orchestrální sdružení v divadle MH - uprostřed bez nástroje vedoucí sdružení a ředitel školy Jindřich Tancibudek, otec Jiřího Tancibudka

O jeho mimořádném talentu svědčí i to, že se v roce 1944 stal hobojistou orchestru Národního divadla. O rok později, ve svých 24 letech, se stal prvním hobojistou České filharmonie, kterou tehdy řídil Rafael Kubelík. Také působil jako první hobojista v Českém komorním orchestru, vedeném Václavem Talichem. Po Kubelíkově odchodu na západ byl i Jiří Tancibudek několikrát vyšetřován Státní bezpečností, i když s jeho odchodem do emigrace neměl nic společného.

Pro různé ústrky se Jiří Tancibudek odhodlal odejít se svou ženou Věrou Háskovou, profesionální pianistkou, a její rodinou také do emigrace. V lednu 1950 podnikl cestu ve sněhové vánici přes hlídanou hranici do Bavorska. Po pobytu v uprchlickém táboře si za novou vlast zvolil Austrálii poblíž Adelaide, kde měl obrovské zásluhy o výchovu mladých hudebníků.

Během let se stal světově uznávaným hobojistou. Bylo mu nabídnuto místo i v Chicagském symfonickém orchestru. I když práce mu zaručovala okamžitý vstup do USA, imigrační zákony zakazovaly jeho manželce Věře získat povolení k pobytu ne dříve než za 3 roky. Na doporučení dirigenta Sira Johna Barbirolliho a na pozvání Eugena Goosense stal se profesorem hoboje na Státní konzervatoři v Sydney, kde také uspořádal první hobojový recitál v australské historii. V roce 1953 přijal místo prvního hobojisty v Královském symfonickém orchestru v Melbourne, odkud roku 1964 přešel do Adelaide jako člen hudební fakulty adelaidské univerzity. Jeho působení pokračovalo úspěšně i zde.

Jako učitel vychoval většinu významných australských hobojistů, byl spoluzakladatelem Adelaidského dechového kvinteta a také zakladatelem komorního orchestru adelaidské univerzity. Vedle toho pilně koncertoval, s ansámblem i jako sólista, nejen po Austrálii, ale i po celém světě. Také působil jako člen poroty na mnoha mezinárodních soutěžích. Úzce spolupracoval s Bohuslavem Martinů, který pro něho napsal koncert pro hoboj a orchestr, jehož světovou premiéru zahrál Jiří v Sydney roku 1956. Vedle koncertů natáčel i pro rozhlas a na gramofonové desky.

Na své umělecké dráze se Jiří potkal a spolupracoval s mnoha velkými osobnostmi hudebního světa. Například ještě v Praze se seznámil s australským hobojistou, později slavným dirigentem, Charlesem Mackerrasem. Jejich přátelství pokračovalo celý život. Mackerras je velkým propagátorem české hudby, obzvláště Leoše Janáčka, ve světě. Kdo ale ví, že na tom má zásluhu právě Jiří Tancibudek? 

Jiří Tancibudek s německým skladatelem a dirigentem Hansem Schmidt-IsserstedtemJiří Tancibudek s německým skladatelem a dirigentem Hansem Schmidt-Isserstedtem

Na svou rodnou zem Jiří Tancibudek nikdy nezapomínal. Měl rád Prahu stejně jako kraj kolem Mnichova Hradiště. Do Československa však jako emigrant přijet nemohl. Jen v únoru 1969 koncertoval jako člen australského kvinteta dechových nástrojů v Měšťanské besedě v Praze. Tehdy ho nejvíce potěšilo, že na koncert přijel také plný autobus jeho příznivců z Mnichovohradišťska. Do vlasti se mohl přijet podívat až po roce 1989. Nezapomněl několikrát navštívit ani Klášter a Mnichovo Hradiště.

Jiří Tancibudek s hudebníkem Jiřím Svobodou, také bývalým občanem Mnichova Hradiště a jeho ženou Glorií Foley v 50. letech 20. století v AustráliiJiří Tancibudek s hudebníkem Jiřím Svobodou, také bývalým občanem Mnichova Hradiště a jeho ženou Glorií Foley v 50. letech 20. století v Austrálii

Hudební nadání zdědily i jeho dcery Eva a Sandra. Sandra působí jako úspěšná houslistka v Německu. Jeho vnučka Sarah Christ se stala již v mladičkém věku harfenistkou ve Vídeňské filharmonii a vnuk Raphael Christ je i přes své mládí známým houslistou v Evropě. Nejmladší Hana získala zálibu v dědově umění hry na hoboj.

Starší dcera Eva s dětmi Sárou, Rafaelem a Hanou
Starší dcera Eva s dětmi Sárou, Rafaelem a Hanou

A tak rodinná muzikantská tradice pokračuje, i když Jiří Tancibudek zemřel. Stalo se tak náhle na palubě letadla 1. května 2004. Na Jiřího Tancibudka, který prožil dětství a mládí v Klášteře a v Mnichově Hradišti, bychom neměli zapomenout.

Jiří Tancibudek se svou ženou Věrou Háskovou při 50. výročí svatby
Jiří Tancibudek se svou ženou Věrou Háskovou při 50. výročí svatby

 

Bedřich Ženíšek - dům č.p. 513 v Mírové ulici

Syn pozlacovače Adolfa Ženíška a jeho ženy Eugenie se narodil 6. června 1872 v Plzni. Jeho dědečkem z matčiny strany byl mnichovohradišťský lékárník Václav Sekera. Povinnou školní docházku zahájil v Plzni a dalšího vzdělání patrně nabyl v Praze, kam se rodina přestěhovala. V roce 1894 vážně onemocněl tuberkulózou a zřejmě v té době navázal úzké kontakty se svými příbuznými v Hradišti. Ačkoliv pamětní kniha města uvádí, že přišel do rodiny svého strýce Václava Mráčka jako rekonvalescent po těžkém úrazu, je možné, že se zde zotavoval právě z těžké plicní choroby. V Hradišti se seznámil s dcerou obchodníka Mořice Gottwalda Hermínou, s níž se později oženil. Po svatbě se manželům Ženíškovým nedlouho po sobě narodili dva synové, Kamil a Bedřich, tělesně postižený. V domácnosti, v dnešní Mírové ulici čp. 513, kde provozoval atelier a obchod s plakáty, pohlednicemi a dopisnicemi, s nimi bydlela ještě sestra paní Hermíny Karla.

Bedřich Ženíšek se syny Kamilem a Bedřichem, svou ženou Hermínou a jejími sestramiBedřich Ženíšek se syny Kamilem a Bedřichem, svou ženou Hermínou a jejími sestrami

O Ženíškově začlenění do mnichovohradišťské společnosti svědčí členství v řadě místních spolků: byl členem Čtenářské a řemeslnické besedy, Sokola, podílel se na činnosti ochotnického spolku Tyl a spolupracoval rovněž s Československou obcí legionářskou. Byl členem městského zastupitelstva i rady. Měl vykovávat také funkci městského kronikáře. Než ji však stačil převzít, v květnu roku 1930 náhle zemřel.

Bezesporu největší stopu po sobě však Bedřich Ženíšek zanechal v oblastech výtvarného umění a fotografie.  Studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, kterou však patrně nedokončil, a posléze se vyučil u pražských řemeslných malířů dekorativní malbě. Vytvořil desítky obrazů s motivy Mnichovohradišťska; jeho obrazy byly vystavovány také ve vyhlášených aukčních síních (např. Veletržní palác v Praze). Namaloval několik divadelních opon, jeho velkoformátová plátna zdobila stěny významných zdejších institucí, např. městské spořitelny. Místní spolky mu často svěřovaly zakázky na tvorbu diplomů a dekorativních tabel. Zajímavý je i jím vytvořený plakát pro Klub českých turistů. Známými se staly jeho karikatury zpodobňující náměstí, ať už je to jeho představa náměstí v roce 2000 či Nachmelený pozdrav z Mnichova Hradiště.

V ateliéru Bedřicha ŽeníškaV ateliéru Bedřicha Ženíška

Svými fotografiemi jako jeden z prvních systematicky zdokumentoval náš kraj. Záběry ulic Mnichova Hradiště, okolních vesnic, Drábských světniček, hradu Valečova i zákoutí řeky Jizery ukazují původní podobu těchto míst. Řada fotografií byla vydána také jako pohlednice.

Fotografie Drábských světniček od Bedřicha Ženíška
Fotografie Drábských světniček od Bedřicha Ženíška

V oblasti literatury se věnoval nejprve poezii. Od sentimentálně laděných básní přešel k satirám a parodiím, v polovině devadesátých let složil také několik dekadentně laděných skladeb. V humorných skladbách se často dotýkal nejrůznějších lidských vlastností, soužití mužů a žen a setkat se můžeme i s motivy vlasteneckými. Zápisníky, kam své rýmy zaznamenával, pak často bohatě ilustroval, většinou perokresbami.  Ženíškovo dílo dramatické zahrnuje veselohry i satiry, vážně laděná dramata i pohádkové hry pro děti. O inspiraci místními poměry hovoří názvy dramat jako „Poklad na Valečově“ či „Poslední den Mnichova Hradiště“.

Zajímavé jsou ovšem i jeho almanachy Baťoch plný humoru a Brumajzl, kde v intencích dobové reklamy humornou formou propagoval obchodní aktivity svých spoluobčanů.

Rýmované reklamy pro místní obchodníky od Bedřicha ŽeníškaRýmované reklamy pro místní obchodníky od Bedřicha Ženíška

 

Rýmované reklamy pro místní obchodníky od Bedřicha Ženíška

k odhalení v říjnu 2018

Josef Dürich - dům č.p. 395 v ulici Jana Švermy

Rodák z Borovic u Mnichova Hradiště, mlynář, spisovatel, politik a výrazná postava československého zahraničního odboje v Rusku za první světové války.

Josef Dürich pocházel z mlynářské rodiny, která od roku 1860 působila ve mlýně č. p. 37 v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Mlynářskému řemeslu se Josef Dürich začal, na úkor svého studia na gymnáziu, věnovat v osmnácti letech po smrti svého otce.

Dürichův mlýn v Klášteře

Své vzdělání aktivně doplňoval samostudiem. Věnoval se psaní básní, divadelních her, byl nadšeným hereckým ochotníkem. Přispíval svými články do tisku. Vynikal zejména ve znalostech jazyků.

Jeho zvláštním polem bádání byl slovanský těsnopis, jehož byl průkopníkem a jemuž položil základy v knize Pokus o jednotný těsnopis slovanský.

Díky svému vzdělání a schopnostem se stal v roce 1882 starostou obce Klášter, od roku 1883 starostou okresu Mnichovo Hradiště.  Zasloužil se mimo jiné o budování nových silnic. Za tuto činnost byl vyznamenán Františkem Josefem I. rytířským křížem.

Od roku 1894 zastával funkci poslance Říšské rady ve Vídni, kde řešil zejména otázky týkající se zemědělství a českých zájmů.

V období první světové války se Josef Dürich zapojil do odboje.  Byl zvolen prvním místopředsedou Československé národní rady. Působil v Rusku, kde za obtížných podmínek organizoval vznik a činnost legií.

Mezi ním a ostatními vrcholnými představiteli československého odboje ale panovala značná neshoda ve věci politiky vůči Rusku. Proto byl ze své pozice odvolán a jeho osobnost upadla postupně v zapomnění.

Uznání se Josefovi Dürichovi dostalo až v roce 1923, kdy mu prezident Tomáš Garrique Masaryk udělil revoluční medaili a byly mu přiznány zásluhy o legie. Zároveň mu byl opět přidělena funkce místopředsedy Československé revoluční zahraniční národní rady.


Hasičský sbor v roce 1926 - uprostřed v 1. řadě Josef Dürich

Josef Dürich zemřel 12. 1. 1927. V Klášteře Hradišti, kde je pochován, mu byl vystrojen velkolepý slavnostní pohřeb s poctami generála.


Pohřeb Josefa Düricha

 

MUDr. Alfréd Hořice - dům č.p. 740 v ulici Jana Švermy

Alfréd Hořice se narodil 9. dubna 1865 v Mokrouších u Rokycan, vyrůstal v rodině lesníka v myslivně Čilina u Tymákova. V Tymákově absolvoval dvoutřídní obecnou školu, poté studoval na gymnáziu v Rokycanech a v Plzni. Po maturitě v roce 1884 vstoupil na českou lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde dosáhl roku 1890 doktorátu všeobecného lékařství. Po promoci pracoval jako sekundární lékař na chirurgické klinice ve Všeobecné nemocnici v Praze. V roce 1892 přijal místo úředního lékaře u Okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti. Kromě této funkce zde vedl také svou soukromou praxi praktického lékaře i zubního lékaře.

V roce 1902 se oženil s Marií Waltrovou, dcerou valdštejnského nadlesního z Klokočky. Z manželství se narodily dvě děti, dcera Marie 16. 8. 1903 a syn Alfréd 29. 9. 1905.


Alfréd Hořice s rodinou v roce 1906

Po příchodu do Mnichova Hradiště bydlel Alfréd Hořice nejprve v domě čp. 30 na náměstí, později v čp. 40 v ulici Svatojakubské (nyní ulice 1. máje) a v domě čp. 324 v ulici Boleslavské (dnes Víta Nejedlého), kde měl řadu let i svou ordinaci. Od roku 1930 žil ve vlastním domě čp. 740 na rohu dnešních ulic Jana Švermy a Ivana Olbrachta, kde v roce 1945 zemřel..

V Mnichově Hradišti působil Alfréd Hořice jako lékař více než 50 let. Ve vzpomínkách pamětníků zůstal jako „ …lékař - lidumil. Ke každému pacientu, bez rozdílu, byl-li chudý nebo bohatý, zaplatil-li honorář za lékařské ošetření nebo nezaplatil, byl vždy ochotným a svědomitým lékařem, a proto návštěva pacientů jeho ordinace byla veliká.“

Součástí práce MUDr. Hořiceho byla také vzdělávací a osvětová činnost. Zachovalo se několik rukopisů jeho přednášek, např. O škodlivosti alkoholu, O chrupu dětském, O nakažlivých nemocech. Alfréd Hořice prosazoval velmi pokrokové a na svou dobu nepříliš běžné zásady životního stylu. Nabádal k dodržování čistoty a hygieny ve školách i v domácnostech, zdůrazňoval nutnost větrání, omezování počtu dětí ve třídách, pravidelných lékařských prohlídek. Zajímavá je přednáška s názvem Sezóna cyklistického sportu, pronesená pro Klub cyklistů v Mnichově Hradišti v roce 1898. Hořice v ní zdůrazňuje pozitivní účinek jízdy na kole na lidské zdraví. K dalším Hořicovým počinům v propagování zdravého způsobu života patří zřízení plovárny na Jizeře v místech pod bývalým židovským hřbitovem. On sám velmi rád plaval, i ve věku 75 let „ … v studené vodě Jizery na plovárně jím založené půl hodiny bez přerušení ploval“.

K prvním úkolům, které jako úřední lékař musel Alfréd Hořice řešit po svém příchodu do Mnichova Hradiště, bylo zajistit vystěhování valečovských skaláků z jejich bytů. Důvodem bylo nebezpečí epidemie cholery, která se šířila Evropou. Příčil se mu násilný postup a pochyboval o jeho nutnosti, nicméně úkol splnit musel.

Jak už bylo napsáno výše, prožil Alfréd Hořice své dětství na samotě uprostřed přírody. Jeho zálibou se stala ornitologie. Už jako chlapec začal s preparováním exponátů do školních sbírek. V době pražských studií preparoval pro Národní muzeum a také pro tehdy velmi známý obchod s přírodninami Václava Friče. V té době začal také tvořit svou sbírku českého ptactva.

Ornitologii se Hořice věnoval naplno i po svém příchodu do Mnichova Hradiště. Hned v prvním roce svého pobytu zde nechal umístit v čekárně před svou ordinací velkou skříň na vycpané ptáky. Po roce 1930, kdy si postavil vlastní dům, byla jeho sbírka vystavena v prvním patře v arkýřovém nárožním pokoji zvaném ptačinec a na požádání byla přístupná veřejnosti.

Hořicova sbírka čítající 1520 kusů vycpanin byla ve své době nejúplnějším souborem českého ptactva. Bylo v ní zastoupeno 311 druhů, byla odborně uspořádaná s podrobným katalogem, v němž byly jednotlivé exempláře označeny podle pohlaví, stáří a různého zabarvení, ale i podle místa a doby ulovení. Jednotlivé druhy byly řazeny v sériích – mládě po vylíhnutí, různé stáří, roční doba, různé vybarvení i anomálie. K nejvzácnějším exponátům, které v té době nebyly ani ve sbírkách Národního muzea, patřil terej bílý evropský (jediný český zástřel z roku 1928), husa Suškinova, racek šedý, orel stepní západní, čečetka bělavá menší.


Alfréd Hořice s preparátem tereje bílého

Původně zamýšlel Alfréd Hořice věnovat sbírku mnichovohradišťskému muzeu, ale po jejím rozšíření na celé území Čech se rozhodl dát ji do Národního muzea. Jeho přáním bylo zachovat sbírku v její celistvosti, čemuž bylo vyhověno. Některé exponáty sbírky je možné  dnes zhlédnout v mnichovohradišťském muzeu.

Kromě tvorby své sbírky se MUDr. Hořice zabýval také teoretickou ornitologickou prací. Publikoval v odborných časopisech - Příroda, Sborník přírodovědného oddělení Národního musea v Praze, Sylvia. Nejvýznamnější jeho prací je text Třicetiletá ornitologická pozorování na Mnichovohradišťsku, uveřejňovaný na pokračování ve vlastivědném sborníku Od Ještěda k Troskám v letech 1925-26 a doplněný v roce 1936.

Alfréd Hořice stál také u zrodu Československé společnosti ornitologické na jaře 1928. Zastával funkci 1. místopředsedy, později převzal po Jiřím Jandovi, zakladateli pražské ZOO, funkci předsedy.

Alfréd Hořice vytvořil také znak pro sokolské hnutí, měl jím být sokol s rozepjatými křídly, ne příliš zvednutými do výše. Navrhoval rovněž ozdobu sokolské čapky. V Mnichově Hradišti působil také jako předseda okrašlovacího spolku a byl i členem okresního musejního spolku. Pracoval jako skautský lékař a je považován za spoluzakladatele junáctví v severních Čechách.

MUDr. Alfred Hořice zemřel 20. 12. 1945 ve věku 80 let, pohřeb se konal v Mnichově Hradišti 23. 12. 1945 v kostele sv. Jakuba. Pochován byl do rodinného hrobu, kde spolu s ním odpočívá i jeho žena Marie (1883-1960).  Dům čp. 740 jeho dcera Marie Schirschová prodala.

9. 4. 1947 byl MUDr. Alfréd Hořice, vrchní zdravotní rada v. v., jmenován čestným občanem města Mnichova Hradiště in memoriam. V roce 1990 byla bývalá Fučíkova ulice v Mnichově Hradišti pojmenována ulicí Dr. Hořice.

 

MUDr. Josef Hradil - dům č.p. 325 v ulici Víta Nejedlého

Josef Hradil se narodil se 22. listopadu 1924 v Praze. Jeho otec byl zubním lékařem, provozoval soukromou praxi, matka se starala o domácnost. V rodině vyrůstal také o rok starší syn Milan, který později pracoval v LIAZu Loukov.

V roce 1922 zakoupil MUDr. Hradil st. od lidové léčitelky Klotyldy Hoppeové dům ve Skokovech, přistavěl  další objekty a vybudoval zde lázně. Byly známé rašelinovými koupelemi, masážemi, léčil se zde revmatismus, dna i nervová onemocnění, navštěvovalo je mnoho význačných osobností. Lázně byly v provozu vždy od jarních do podzimních měsíců, v zimě ordinoval otec ve své zubní ordinaci v Praze. Synové navštěvovali základní školu v Praze a v době, kdy byl penzion v provozu, ve Žďáře.

Josef Hradil ml. maturoval v Praze na gymnáziu v roce 1942. Protože byly uzavřeny české vysoké školy, pokračoval ve studiu na jazykové škole. V roce1943 byl totálně nasazen jako pomocný dělník. V té době vážně onemocněl jeho otec a v roce 1944 zemřel. Po otcově úmrtí se Josef mohl vrátit domů a pomáhal matce s vedením penzionu ve Skokovech. Po roce1948 byl rodině penzion i další majetek zabaven.

V roce 1945 byl Josef Hradil přijat ke studiu všeobecného lékařství na lékařskou fakultu UK, kde promoval 31. 8. 1951. V ten samý den se oženil s Norou, rozenou Larischovou, diplomovanou zdravotní sestrou. Po skončení studia pracoval v několika různých nemocnicích, nejdéle na interním oddělení nemocnice v Turnově. Zde pokračoval i po absolvování vojenské prezenční služby (únor 1953 - říjen 1954).

15. 3. 1955 nastoupil do OÚNZ Mnichovo Hradiště na místo závodního lékaře v LIAZu v Haškově, kde působil až do roku 1967. Během té doby se v manželství narodily čtyři děti – dcery Nora, Renata, Ivana a syn Josef.

V roce1967 přijal Josef Hradil nabídku na práci obvodního lékaře v Českém Dubě. V létě roku 1973 se s rodinou vrátil zpět do Mnichova Hradiště, kde vykonával povolání obvodního lékaře až do roku 2005. Pacienti na něj vzpomínají jako na obětavého lékaře, který nikdy neodmítl pomoc, ať byl všední den nebo svátek, jako na člověka, který vyslechl jejich trápení nejen na těle, ale i na duši a dokázal si s nimi popovídat i o zahrádce a o spoustě jiných témat.

Josef Hradil se celý život zabýval mezinárodním jazykem esperanto, byl jeho velkým propagátorem, věnoval se myšlence mezinárodního dorozumění. Pomocí písemných kurzů vychoval více než 400 nových esperantistů. Byl redaktorem časopisu Zelená rodina, publikoval v časopise Zdraví, Starto, Informio a jiných. Za své zásluhy o rozvoj esperanta a celoživotní činnost v esperantském hnutí byl odměněn čestným členstvím Českého esperantského svazu. Jubilejní Koperníkova medaile z rukou rektora Jagelonské univerzity v Krakově byla dalším oceněním jeho celoživotní práce v esperantském lékařském klubu. Angažoval se v rozšiřování mezinárodního jazyka esperanto ve zdravotnických kruzích, byl sekretářem Československé lékařské sekce, překládal z české medicínské literatury do esperanta, je tvůrcem lékařské esperantské terminologie, spolupracoval na lékařském esperantském slovníku. Studoval do posledních chvil nejnovější lékařské publikace v odborných časopisech a knihách a jejich překlady rozesílal do méně vyspělých zemí celého světa. Dopisoval si se spoustou významných osobností z různých států Evropy a Afriky, mnoho přátel měl v Japonsku a v Číně.  Byl členem řady organizací, např. Život 90, Spolek Přemysla Pittera. Angažoval se v mírovém hnutí, protialkoholním hnutí, spolupracoval se Svazem tělesně postižených esperantistů. Byl častým dárcem krve a nositelem Jánského plakety

V roce1993 se dočkal navrácení penzionu ve Skokovech, dal mu název Espero, což znamená v esperantu Naděje. S pomocí rodiny zde založil penzion pro rekondiční pobyty pacientů postižených různými nemocemi, proto je velká část penzionu upravena bezbariérově. V současné době je podnik majetkem celé rodiny, jeho vedení převzal syn Josef Hradil. MUDr. Josef Hradil zemřel po těžké nemoci 26. 10. 2008 v kruhu své rodiny.

 

František Koller - dům č.p. 154 v ulici V Lípách 154

Otec Františka Kollera, také František, byl vojenským lékařem. Matka Alžběta pocházela z nižší německé šlechty sídlící v Uhrách, odkud oba rodiče přešli do Čech. Usadili se v Mnichově Hradišti. Zde František Koller vstoupil do služeb tehdejšího majitele mnichovohradišťského panství Vincence z Valdštejna a stal se jedním z jeho osobních lékařů. Zpočátku rodina obývala několik místností v přízemí mnichovohradišťského zámku, kde se 27. listopadu 1767 narodil syn František. Jeho kmotrou při křtu byla manželka hraběte Valdštejna hraběnka Sofie ze Šternberka. Později rodina žila v panském domě čp. 154 naproti zámecké zahradě. Spolu s Františkem vyrůstaly v rodině 4 dcery. Při odkrytí krypty kostela sv. Jakuba v Mn. Hradišti v roce 2012 byla nalezena rakev s ostatky dalšího syna Kollerových Josefa Vincence, který zemřel v roce 1764 ve věku čtyř let.

Po studiích na pražském gymnáziu si František Koller ml. jako 17letý zvolil vojenskou kariéru. Rychle postupoval v hodnostech – z podplukovníka se stal generálmajorem. Roku 1804 se oženil s Johanou Grätzlerovou z Gränzensteinu. Roku 1810 byl za zásluhy ve vojenské službě povýšen do panského stavu a získal titul barona.

V roce 1813 se zúčastnil tzv. bitvy národů u Lipska proti Napoleonovi a byl povýšen na generála - polního maršála. O rok později doprovázel jako zástupce Rakouska, spolu s komisaři ruskými a pruskými, poraženého císaře Napoleona na Elbu. Poté byl jmenován vrchním velitelem rakouského vojska v Neapoli. V roce 1816 byl jako velitel pěší divize poslán do Prahy. V té době, roku 1817, koupil panství Obříství u Mělníka za 640 000 zlatých.  S rodinou pobýval střídavě v Praze a v Obříství. Do Itálie byl vyslán ještě několikrát. V letech 1815-1818 zastával funkci generálního intendanta, v letech 1820-1826 zde působil jako rakouský vrchní velitel a místodržitel. Zde se nakazil tyfem a 22. srpna 1826 zemřel ve věku 59 let. Ovdovělá manželka se syny Gustavem, Vilémem, Alexandrem a dcerou Johannou přesídlili roku 1827 z Neapole do Čech a převzali panství Obříství do svých rukou. Spolu s rodinou bylo do Čech převezeno i balzamované generálovo tělo, aby byl podle své poslední vůle pochován v Obříství. Generálovy tělesné pozůstatky byly 30. dubna 1827 převezeny nejprve do filiálního kostela v Libiši a 5. května se konal pohřeb v Obříství.

František Koller byl člověkem velmi vzdělaným se zájmem o umění a historii. Za svého pobytu v Itálii prováděl s povolením neapolského krále archeologické vykopávky v Etrurii. Podařilo se mu získat obrovské množství památek z Herkulanea, Pompejí a jiných míst. Vytvořil velikou sbírku více než 2 000 cenných etruských, řeckých a římských váz, soch, bronzových, terakotových, mramorových a skleněných nádob a předmětů. Kromě toho shromáždil také velkou sbírku mincí. Umělecké památky byly uloženy na zámku v Obříství.

Po smrti barona Kollera byla rodina nucena sbírku rozprodat. V Čechách se tehdy nenašel nikdo, kdo by ji mohl koupit. Nakonec ji získal pruský král Fridrich Vilém III. pro své Antické muzeum v Berlíně za 200 000 pruských tolarů. Koncem října 1828 byly zabalené sbírky naloženy na loď čekající u zámku v Obříství a odvezeny do Magdeburku a odtud po Sprévě do Berlína, kde jsou dnes součástí Pergamského muzea pod názvem „Kollerische Vasensammlung“. V Praze zůstaly pouze ojedinělé kusy.


Empírový salonek v Zámku Mnichovo Hradiště s předměty z Kollerovy sbírky

Své matce, která zemřela v Mnichově Hradišti v roce 1812, nechal František Koller zhotovit u římského sochaře Rudolfa Schadowa pomník z bílého kararského mramoru s tímto nápisem: „Der besten Mutter Elisabeth Koller, geborene von Mayer, von ihren dankbaren Kindern errichtet. Sie war geboren zu Raabruhe ihre Asche“. Umělecké dílo bylo do roku 2001 umístěno při východní vnější straně děkanského kostela sv. Jakuba v Mnichově Hradišti. Zde však velice trpělo povětrnostními podmínkami, proto byl náhrobek Alžběty Kollerové zrestaurován a v roce 2002 vsazen do levé zdi uvnitř kostela sv. Jakuba.

 

Václav Ninger - dům č.p. 153 v ulici V Lípách

Václav Ninger se narodil 1. října 1804 v Mnichově Hradišti v domě čp. 153.  

Jeho otec Václav (1774-1820) byl soukeníkem narozeným v Chotěboři. Matka Serafína (1775-1846) byla dcerou zdejšího zámeckého malíře Jiřího Hislera. Její sestra Josefína, později provdaná Plavcová, se stala babičkou známého historika Josefa Vítězslava Šimáka. Václav Ninger se malířství učil u malíře Russa v Hostinném. Později pracoval v Praze, kde se  oženil s Helenou rozenou Jungfeldovou. V manželství se narodili dva synové, Václav (1831–1896) a Edvard (1836–1891, oba dva se později také věnovali malířství.

Václav Ninger  se zabýval především dekorativním malířstvím. Maloval podobizny pro šlechtické rody Schwarzenberků, Dietrichsteinů, Šliků, Kolovratů aj. Stal se zámeckým malířem Valdštejnů, jeho díla můžeme nalézt v bývalých valdštejnských zámcích i kostelích. Kromě toho tvořil technikou kvaše tzv. panoramy, které zasílal do zahraničí.

Ve sbírkách mnichovohradišťském zámku se nacházejí např. obrazy Klášter nad Iserou, portrét císaře Františka Josefa I. či obraz Poprsí dámy v empírovém bílém šatě a rudém přehozu. V městském muzeu je uloženo kolem 20 obrazů. Jedná se o portréty mnichovohradišťských občanů - faráře Františka Nigrina, manželů Sekerových, Ptáčníkových či Novotných. Vystavena je olejomalba zříceniny Zásadka z roku 1842 či kvaše Padua, Krajina s vodopádem,  Bergschloss Lednitz in Ober-Ungarn, Alcazar zu Segovia a jiné. Dalších několik obrazů je uloženo v depozitáři. Zajímavé jsou dvě voskové plastické podobizny. Jedná se o autoportrét a portrét manželky Heleny, které Václav Ninger  vytvořil v roce 1860. Jejich majitelem byl vnuk malíře Ningera Rafael (1867-1947), dlouholetý ředitel mnichovohradišťské záložny.


Olejomalba zříceniny Zásadka z roku 1842

Václav Ninger zemřel v Mnichově Hradišti 7. ledna 1870 a byl pochován na místním hřbitově.

 

Václav Pařík - dům č.p. 265 v Jiráskově ulici

Václav Pařík se narodil 24. 9. 1895 v Mnichově Hradišti a prožil zde celý svůj život. Podle rodinné tradice žili jeho předkové v tomto kraji několik staletí, jsou připomínáni již v roce 1683. Václavův otec František Pařík byl vyučený truhlář, později se živil jako švec a také zámecký sluha, byl přezdíván „pan Franc ze zámku“. Václav Pařík proto prožil dětství v mnichovohradišťském zámku, a jak sám později zdůrazňoval, toto prostředí ho silně ovlivnilo, získal lásku a obdiv k historii a probudilo v něm „písmácké sklony“.

Václav Pařík byl povoláním hodinář a zlatník. V roce 1925 se oženil s Annou Šlechtovou z Lažan u Turnova. Jejich manželství bylo bezdětné. Účastnil se kulturního a spolkového života ve městě, byl členem muzejního spolku i spolku divadelních ochotníků Tyl. Do historie města se zapsal především jako městský kronikář. Byl jím zvolen na schůzi obecního zastupitelstva 29. 5. 1929. Kroniku tedy začal psát v roce 1930, skončil 31. 12. 1950. Zaznamenal události pohnuté doby 30. a 40. let, věnoval se podrobně i všednímu životu ve městě, doplnil zajímavé ilustrace. Svými zápisy dopsal první knihu městské kroniky, která bývá po svém dlouholetém zapisovateli nazývána „kronikou Paříkovou“.

Ilustrace z městské kroniky

Druhým významným počinem Václava Paříka bylo zhotovení mnichovohradišťského betlému. Jako hodinář měl touhu vytvořit mechanický betlém s pohybujícími se figurkami, které měl doma k dispozici. V roce 1941 se proto obrátil na Jana Novotného z Třeště, autora publikace Třešťské betlémářství. Ten mu doporučil třešťského řezbáře Josefa Lišku. S ním pak Václav Pařík až do konce svého života vedl bohatou korespondenci týkající se tvorby betlému. Pařík sám navrhoval figurky a návrhy zasílal Josefu Liškovi do Třeště, s návrhy posílal také materiál – brslenové dřevo. Původně chtěl, aby figurky byly polychromované – barevné, později od této myšlenky upustil, aby vynikla krása brslenového dřeva. V průběhu let takto bylo vytvořeno 79 figurek. Pozadí k betlému – obraz mnichovohradišťského zámku a podzámčí o rozměrech 200 x 120cm - namaloval malíř Jan Tomášek z Prahy.

Po smrti pana Paříka betlém spravovala jeho sestra, která ho poté věnovala rodině Cajzových, v jejichž majetku je betlém doposud. V současné době je vystaven v muzeu v Třešti, ač město a muzeum Mn. Hradiště velmi stojí o dlouhodobou zápůjčku.

Paříkův betlém

Václav Pařík zemřel 10. března roku 1953.

 

Jan Sieger, Františka Siegerová - dům č.p. 80 v Arnoldově ulici

k odhalení v roce 2019

Václav Bobek, Jaroslav Bobek - dům č.p. 521 v Tylově ulici


Václav Bobek st.

Václav Bobek se narodil v Hoškovicích 23. března 1914. Zde vyrůstal s dalšími čtyřmi sourozenci. Jeho otec Josef byl lakýrníkem, přivydělával si také jako zvoník a zaměstnanec obce, matka Anna pomáhala v hospodářstvích místních sedláků.

Již od dětství projevoval Václav zájem o techniku, tehdy především o jízdní kola, později motocykly a automobily. Vyučil se strojním zámečníkem u výrobce a opraváře kol Vaňka v Mn. Hradišti. V roce 1936 nastoupil do dopravního oddělení mladoboleslavské továrny Škoda, o rok později přešel do studijního a vývojového oddělení. Po skončení druhé světové války, kdy začala automobilka vyrábět vůz Škoda 1101 zvaný Tudor, dostal Václav Bobek první příležitost závodit. Továrna ho vyslala na Vršovický okruh do Prahy. V dokončení prvního závodu zabránila porucha vozu. První poválečný automobil Škoda, určený výhradně pro sportovní podniky, vznikl v roce 1949. Jeho dva exempláře se poprvé objevily při závodě Cena města Brna, jeden z nich řídil Václav Bobek. Poté následovala Velká cena Československa a další domácí i zahraniční závody. V roce 1950 byl Václav Bobek jedním z řidičů na slavném závodě 24 hodin Le Mans. V 50. letech se stal Václav Bobek vedoucím sportovního oddělení Škoda. Se zahájením výroby typu škoda 440-Octavia se boleslavští závodní jezdci účastnili více i zahraničních závodů, např. Rallye Monte Carlo, Viking rallye. Václav Bobek se několikrát účastnil Shell 4000 rallye v Kanadě, kde se vždy umístil na čestných místech. V 60. letech jezdil Václav Bobek s vozem Škoda formule 3, také se zabýval vývojem nových závodních vozů cestovní kategorie. Svou závodnickou kariéru ukončil „pan mistr“, jak se Václavu Bobkovi přezdívalo, na sklonku roku 1970. Nadále ale vypomáhal v továrně a účastnil se zkušebních jízd na hoškovickém letišti.

Vršovický okruh 1947. V. Bobek na druhé pozici za J. Haštalou

Během své bohaté závodní kariéry získal Václav Bobek celou řadu výher a sportovních ocenění. V roce 1955 byl jmenován Mistrem sportu a v roce 1964 mu byl udělen titul Zasloužilý mistr sportu. K závodění přivedl i svého bratra Jaroslava a syna Václava. Stal se jednou z největších postav československého automobilového sportu. Václav Bobek zemřel v Mnichově Hradišti 2. dubna 1980.

Václav Bobek st. se synem Václavem Bobkem ml. na Mladoboleslavském okruhu

 


Jaroslav Bobek

Jaroslav Bobek se narodil 29. února 1928 v Hoškovicích jako nejmladší z pěti dětí. Úředně bylo datum jeho narození upraveno na 1. března. Již od dětství byl ovlivněn svým starším bratrem Václavem a zajímal se o motocykly a automobily. Základní školu ukončil v roce 1942 a nastoupil do učení v automobilce Škoda v Mladé Boleslavi. Po vyučení v roce 1945 začal pracovat ve studijním a vývojovém oddělení podniku. S automobilovými závody přišel Jaroslav Bobek poprvé do styku na Vršovickém okruhu v Praze jako mechanik svého bratra Václava.

Jaroslav Bobek a Škoda F 3

V automobilové soutěži startoval poprvé v roce 1951, v druhé polovině 50. let jezdil soutěže se Škodou 440 – Spartakem. V zahraničí se poprvé zúčastnil Wartburg rallye, kde se Škodou Octavia skončil na druhém místě. Následovaly soutěže Tour d´ Europe, rallye Za mír a přátelství, Rallye Monte Carlo, rallye Vltava, rakouské alpské rallye a mnoho dalších. Na domácích i zahraničních okruzích startoval s dvousedadlovou otevřenou Škodou 1 100 OHC.

V roce 1964 začala éra vozů Škoda s motory vzadu. Jaroslav Bobek jezdil okruhy s formulí 3, soutěže se Škodou 100/110, 120 S Rallye, s dvěma různými spidery. Vrchol své závodnické kariéry prožil Jaroslav Bobek za volantem Škody 130 RS, účastnil se seriálu mistrovství Evropy. Úspěšnou kariéru zakončil v Ostravě, kde vyhrál svůj poslední mistrovský titul, úplně poslední závod jel v roce 1978 na okruhu v Mostě. I po svém odchodu do penze pomáhal ve sportovním oddělení závodu Škoda. Za značku Škoda závodil celkem 25 let, v roce 1997 byl uveden do Síně slávy. Jaroslav Bobek zemřel 19. září 2007.

Jaroslav Bobek se spiderem Škoda 733

 

Antonín Paldus, Jaromír Paldus - dům č.p. 392 v Nádražní ulici

Antonín Paldus

Narodil se 16. ledna 1897 ve Skuhrově, v okrese Semily. Jeho manželka Anna, rozená Holasová, pocházela z Podolí u Mnichova Hradiště. Antonín Paldus byl zaměstnán jako elektrotechnik ve Škodových závodech v Mladé Boleslavi. V Mnichově Hradišti byl aktivním členem místního hasičského sboru, především se však angažoval v sokolském hnutí. Byl náčelníkem severočeské Fügnerovy župy a místostarostou mnichovohradišťského Sokola. Za tuto činnost byl při hromadném zatýkání sokolů 8. října 1941 zatčen gestapem. Byl vězněn v Mladé Boleslavi, v Terezíně a v koncentračním táboře Osvětim, kde zemřel 30. 3. 1942.

Po skončení 2. světové války, v prosinci 1945, mu prezident Československé republiky udělil in memoriam Československý válečný kříž 1939, v roce 1951 ministr vnitra Pamětní odznak druhého národního odboje. Místní sokolská jednota a také jednota v Klášteře Hradišti n. Jizerou ho jmenovaly svým čestným členem.

 

Jaromír Paldus

Jaromír Paldus se narodil 18. května 1926 v Mnichově Hradišti v rodině významného sokolského pracovníka Antonína Palduse. Po svém otci zdědil všestranný sportovní talent. Od 6 let cvičil v Sokole, postupem času se stal výborným gymnastou-nářaďovcem, stolním tenistou (dorosteneckým přeborníkem protektorátu) a nadějným fotbalovým útočníkem Mnichovohradišťského SK, o kterého měla zájem i pražská ligová družstva. Volejbal začal hrát závodně v roce 1942, již jako dorostenec byl oporou místního družstva mužů v severočeské divizi a po válce mu pomohl k postupu do zemské ligy. Když byl v roce 1946 nominován do výběru Lvíčat ČSR, definitivně se rozhodl pro volejbal, přestěhoval se do Prahy a získal angažmá v ligovém SSK Život v Michli. Zde hrál v letech 1946-1951 s výjimkou prezenční vojenské služby v Armádním tělocvičném klubu (ATK) Praha (1948-1950). S SSK Život získal v roce 1947 první titul Mistra ČSR a s ATK Praha druhý v roce 1950.

Jaromír Paldus, neboli „Veverka“ (tak zněla jeho volejbalová přezdívka) v průběhu 17 let hráčského působení v nejvyšší soutěži oblékl dres 8 pražských klubů, naposledy to bylo mužstvo RH Praha, kde působil 8 let (1955-1963).

Od roku 1948 do roku 1960 hrál nepřetržitě v základní šestce československého reprezentačního mužstva. Začínal jako nahravač, později se uplatnil jako všestranný hráč.

Získal zlatou medaili na mistrovství světa v Paříži v roce 1956, stříbrné medaile v letech 1949 (Praha), 1952 (Moskva), 1960 (Rio de Janeiro). Z mistrovství Evropy měl dvě zlaté (1955 Bukurešť, 1958 Praha) a stříbro ze Sofie v roce 1950. Další 3 medaile si přivezl z neméně významných soutěží: první v roce 1953 z turnaje při Světovém festivalu mládeže a studentstva v Bukurešti 1953 (bronz), druhou v roce 1957 z turnaje v Sofii (stříbro). Ten uspořádala FIVB v rámci zasedání MOV jako „ukázku vrcholového volejbalu“ delegátům kongresu, kteří v rámci zasedání schvalovali a schválili zařazení volejbalu mezi olympijské sporty. Třetí získal v roce 1959 na Turnaji tří kontinentů v Paříži 1959, který uspořádala FIVB  za účasti nejlepších družstev mužů z Evropy, Asie (Čína) a Ameriky (Brazílie).

Podle slov Zdeňka Vrbenského, autora Zlaté knihy volejbalu, „Veverka každé utkání prožíval od prvního do posledního míče a každou prohru dlouhou dobu vstřebával. Byl typickým představitelem tehdejší „české volejbalové školy“, tj. všestranným, komplexně vybaveným hráčem, bravurně ovládajícím všechny herní činnosti. Při útoku často a s úspěchem používal boční úder „šavlí“, disponoval rasantním a současně jistým „estonským“ podáním, byl vynikajícím „polařem“ s nevšední předvídavostí a co neodhadl správně, dohonil „rybičkou“! Současně byl vynikajícím parťákem, který nepokazil žádnou legraci a dokázal stmelovat partu. Nedocenitelná a nepostradatelná osobnost pro každého trenéra a každé družstvo, ve kterém působil!”

V roce 1957 byl Jaromír Paldus zvolen nejlepším volejbalistou ČSR. V roce 2001 se v celostátní anketě o nejlepšího volejbalistu století umístil na čtvrtém místě. Jaromír Paldus zemřel nečekaně ve svém rodném městě 6. května 1994.

Jaromír Paldus byl absolventem průmyslové školy stavební, povoláním projektant. S manželkou Irenou vychovali syna Jaromíra, který šel v otcových šlépějích. Byl ligovým volejbalistou RH Praha, později působil jako hráč a trenér v Dobřichovicích.

 

28. října 2017 došlo k odhalení 7 pamětních tabulek významných osobností Mnichova Hradiště. Přesně rok poté, 28. října 2018, jsme si připomněli další významné osobnosti odhalením tabulek na dalších 7 domech. Poslední 2 tabulky instalujeme v roce 2019. Medailonky jednotlivých osobností postupně zpracováváme a doplňujeme na tuto stránku.

Nápad vytvořit pamětní tabulky vznikl během setkání letopisecké a muzejní komise. Komise také vytvořila seznam osobností a „jejich“ domů. Netradiční podobu kruhové tabulky z mosazi navrhl architekt města Jakub Chuchlík, texty vytvořila Jana Dumková z městského muzea, výroby se ujala místní firma Tiskárna MH a osazení pamětních tabulek zajistil Václav Toman. Většina domů není v majetku města a umístění tabulek je tak možné jen díky laskavému svolení jejich majitelů.

 

Videomedailonek o pamětních tabulkách