Seznamte se s významnými osobnostmi Mnichova Hradiště. Umístění tabulek najdete na přiložené mapce.

MUDr. Josef Herink - dům č.p. 717 v Turnovské ulici;

Dne 20. srpna roku 1999 se uzavřela ve věku nedožitých 84 let plodná životní kapitola předního českého mykologa, znalce přírody regionu Českého ráje a lékaře, MUDr. Josefa Herinka.

Narodil se ve vánočních dnech roku 1915 v Praze v rodině stavitele. Svůj blízký vztah k přírodě, k přírodninám a zejména ke světu hub rozvíjel již ve  školních letech četbou populární i odborné přírodopisné literatury a systematickým putováním po regionech pražské přírody. Své znalosti a zkušenosti s přírodním prostředím si osvojoval a rozšiřoval také při pravidelných prázdninových pobytech v jihočeských Vodňanech. Jihočeskou přírodu si zamiloval a často se sem, např. do pralesa Boubín v dalším životě vracel. Jeho život byl mimo jeho rodinu věnován povolání – medicíně a jeho velké zálibě – mykologii, vědě o houbách. 

Po ukončení reálného gymnázia v Truhlářské ulici v Praze se MUDr. Herink na základě výborného prospěchu a též z existenčních důvodů rozhodl na radu svého velkého učitele dr. Alberta Piláta (1903-1974), významného mykologa na pracovišti Národního muzea, ke studiu lékařství. Jeho vysokoškolské studium lékařství bylo však přerušeno těsně před absolutoriem násilným uzavřením českých vysokých škol v době okupace českých zemí německými nacisty. V těžké osobní situaci, jako nedostudovaný vysokoškolák – kandidát medicíny, při stálém nebezpečí totálního nasazení na území Velkoněmecké říše, vystřídal několik provizorních zaměstnání, mimo jiné jako lesní dělník, absolvoval též kurs pro výpravčího na železnici. Později na doporučení zmíněného dr. A. Piláta nastoupil jako odborný úřední znalec konzumních hub ve Svazu zahradnicko-vinařském se sídlem na Národní třídě v Praze. Později zde zaujal místo vedoucího oddělení a při své práci se zde seznámil se svou budoucí manželkou, Miladou Vobořilovou, dcerou středoškolského profesora gymnázia v Turnově. Hned po válce dokončil svá studia medicíny v nejbližším možném termínu.

V roce 1946 nastoupil MUDr. Herink jako lékař-internista do nemocnice v Turnově. Do tohoto města se také po založení rodiny a po roční praxi na Prusíkově interní klinice na Karlově náměstí v Praze (atestace pro interní lékařství) přistěhoval. Tehdy se nemocnice, která byla uvedena do provozu v roce 1942, jmenovala Panochova nemocnice Turnov s.r.o.. Její založení je spjato se jménem MUDr. Františka Panochy (1894 - 1965), který byl i hlavním iniciátorem stavby a současně prvním ředitelem nemocnice. MUDr. Herink na svého tehdejšího nadřízeného vždy s úctou a respektem vzpomínal a vždy si vážil kolegiální podpory, kterou mu tehdejší starší kolega věnoval. Byl poctěn, když byl požádán, aby se s ním rozloučil na jeho pohřbu v roce 1965 jménem všech lékařů, kteří měli tu čest s ním pracovat.

Od roku 1950 působil MUDr. Herink jako lékař v Mnichově Hradišti ve funkci vedoucího lékaře okresní polikliniky (do konce roku 1951) a jako specialista – odborný lékař chorob vnitřních. V roce 1965-66 zakládal a později řídil až do roku 1981 oddělení klinické biochemie v okresní nemocnici v Mladé Boleslavi. Spolu s MUDr. Kubičkou se MUDr. Herink zasloužil v sedmdesátých letech 20. století o zavedení a používání nové metody při léčení otrav smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou (Amanita phalloides) a při školení a organizaci regionálních lékařských pracovišť v oboru prevence a léčby otravy houbami. Za tuto činnost obdržel i dobové státní vyznamenání „Za vynikající práci“. Lékařské poznatky spojil úspěšně s mykologickými znalostmi v oblasti klinické toxikologie, speciálně pak při léčení otrav houbami (monografie „Otravy houbami“, 1958). Byl spoluautorem knihy Riedl O., Vondráček V. a kol.: „Klinická toxikologie“, 1. až 5. vydání (první vydání bylo v roce 1954, poslední v roce 1980), kde měl kapitolu o otravách houbami. Dále se podílel na kapitole pojednávající o otravách houbami v knize „Lékařské repetitorium“ - heslo houby, 1. vydání v roce 1967, 2. vydání v roce 1982. Na malbách hub se ve většině uvedených prací podílel v dlouholeté spolupráci jeho bratr Jan Herink, akademický malíř žijící v Praze (18. 3. 1918 – 27. 7. 2012).

Jako lékař byl MUDr. Herink vážen pro svůj profesionální odborný a zároveň psychologický respektive lidský a komunikativní přístup ke všem pacientům bez rozdílu. Rodina, jeho kolegové a přátelé a známí si budou vždy připomínat jeho obdivuhodné odborné znalosti, všeobecný kulturní rozhled, invenci, kolegialitu, pracovitost, systematičnost, vitalitu a pevné charakterové vlastnosti. 

JUDr. Jan Antonín Herold - dům č.p. 38 v Palackého ulici;

Jan Herold se narodil 13. 2. 1878 v Plzni v rodině inženýra. Do Mnichova Hradiště se přistěhoval jako mladý advokát v roce 1911, kdy převzal advokátní kancelář po zesnulém JUDr. Antonínu Švermovi. Později koupil také jeho dům.

Aktivně se zapojil do života města, v letech 1927-1931 a 1938-1939 byl jeho starostou. Kromě toho byl starostou České obce pěvecké, předsedou odboru Klubu československých turistů, starostou Sokola, menšinovým pracovníkem, předsedou ředitelství městské spořitelny, členem spolku divadelních ochotníků Tyl.

ředitelství spořitelny v Mnichově Hradišti Hradišti po 1. světové válce. Stojící: 1.) Novotný 2.) Beran 3.) Ehleman Frant. pokladní spoř. 4.) Čapek V. krejčí 5.) Dámec Jan, stav. Sedící: 1.) Lamač Jindřich 2.) Kysela, před. nem. pokladny 3.) Dr. Herold Jan 4.) Kolomazník František 5.) Dostálek Janředitelství spořitelny v Mnichově Hradišti Hradišti po 1. světové válce. Stojící: 1. Novotný, 2. Beran, 3. Ehleman Frant. pokladní spoř., 4. Čapek V. krejčí, 5. Dámec Jan, stav. Sedící: 1. Lamač Jindřich, 2. Kysela, před. nem. pokladny, 3. Dr. Herold Jan, 4. Kolomazník František, 5. Dostálek Jan

Podle vzpomínek Františka Mendíka… „ Dr. Herold byl muž vysoké inteligence, širokého rozhledu a všestranného vzdělání, bezvadného vystupování a při tom člověk opravdu lidový, byl ideálním representantem města Mnichovo Hradiště. Opravdu staral se dr. Herold za svého starostenství o prospěch města. Napsal více článků v novinách, zvláště v ročenkách Městské spořitelny o krásách a pamětnostech města a okolí Mnichova Hradiště. Působil v klubu českosl. turistů odboru mnichovohradišťského na úpravě skal na Mužském, na opravách hradních zřícenin v okrese a jinak a jinak se staral, aby proud cizinců do Mn. Hradiště přivábil. Dr. Herold nelitoval cest, aby cizince s krajinou naší seznámil a také doma se staral o to, aby vše, o co by byl zájem návštěvníků, bylo zpřístupněno.“ Dokladem těchto slov je i Heroldovo autorství brožury Mnichovohradišťsko přírodou a památkami, vydané Klubem čs. turistů v Mnichově Hradišti.

JUDr. Herold byl ženatý, jeho manželka Karla, rozená Čermáková, pocházela z Rakovníka. Měli dvě dcery, jedna se provdala za dr. Dycka, druhá, Karla, za PhMr. Jaroslava Jandu z Mn. Hradiště, v letech 1928-1947 hlavního lékárníka čs. branné moci.

V roce 1939 byl Jan Herold jako starosta města zatčen a vězněn v Buchenwaldu. Po návratu z koncentračního tábora zanechal veřejné činnosti a věnoval se svému povolání. Zemřel 26. 6. 1950 v Praze.

pozvánka k společenskému večeru k 60. výročí narození J. A. Herolda (13. 2. 1938)

Ing. Josef Hron - dům č.p. 379 v ulici Jana Švermy;

Josef Hron se narodil roku 1905 v Praze. K lehké atletice se dostal ve svých 17 letech. Běhu se začal věnovat při studiu na Českém vysokém učení technickém. Podle jeho vlastních vzpomínek se pro běh rozhodl na začátku 20. let, kdy se zúčastnil závodu Rudlův memoriál, který ke svému překvapení vyhrál. Od této chvíle se jako člen Vysokoškolského sportu Praha účastnil mnoha studentských závodů na regionální, státní, ale i mezinárodní úrovni. Za všechny zmiňme na příklad Světové studentské hry v Římě v roce 1927.


Vítězové Vysokoškolského přespolního běhu, zleva. Ing. Josef Hron, Kuchta a a Moc

Světové studentské hry v Římě v roce 1927, Československo se umístilo jako čtvrté

Byl držitelem řady rekordů. Josef Hron nejprve bodoval na tratích 5 a 10 km, ve 40. letech se začal věnovat maratonu.

Účastnil se i závodů štafetových. Při účasti na mezinárodních soutěžích Josef vždy bedlivě pozoroval ostatní evropské týmy a snažil se poučit o efektivnějších tréninkových a běžeckých technikách. Velkou inspirací mu byli zejména Finové. Své postřehy a zkušenosti se postupně rozhodl předávat mladším závodníkům. Z jeho iniciativy se začaly pořádat celostátní soustředění nejlepších československých vytrvalostních běžců. Z řad účastníků těchto profesionálně vedených soustředění vzešel mimo jiné i čtyřnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek.

Po ukončení studia v červnu roku 1946 přišel Josef Hron do Mnichova Hradiště, kde nastoupil do místního cukrovaru. I zde se aktivně věnoval sportu. Sám byl nadále účastníkem a organizátorem řady závodů. Nejvíce se věnoval tréninku lehkoatletického dorostu. Za svou dlouholetou činnost byl odměněn uznáním za tělovýchovnou činnost první třídy. Zemřel náhle v roku 1971 v nedožitých 66 letech. 

Od roku 1979 byl v Mnichově Hradišti na počest Ing. Josefa Hrona pořádán 25 km dlouhý memoriál. Tato tradice se udržovala do poloviny osmdesátých let. Svého obnovení se závod dočkal v roce 2000.

František Mendík - dům č.p. 33 na Masarykově náměstí

František Mendík se narodil v roce 1859 ve Ktové pod Troskami. Po smrti matky se jeho otec znovu oženil a rodina se v roce 1867 přistěhovala do Mnichova Hradiště, kde otcova nová žena vlastnila dům na náměstí čp. 33. Chlapec tedy strávil dětství a dospívání v našem městě. Po studiích a krátkém pracovním pobytu v Mimoni, Mladé Boleslavi a Litoměřicích se do Mnichova Hradiště vrátil a založil zde vlastní rodinu. Pracoval jako úředník okresního soudu, městského úřadu, Občanské záložny. Od roku 1897 byl zaměstnán v městské spořitelně, nejprve jako účetní, poté řadu let jako ředitel. Z této funkce odešel v roce 1926 do penze a přestěhoval se s manželkou k synovi do Prahy. Zde zemřel v roce 1947.                                              

František Mendík pracoval řadu let v obecním zastupitelstvu, v městské radě, ve finanční a letopisecké komisi, byl členem dozorčí rady zdejší okresní pojišťovny, účastnil se spolkového života. Byl jednatelem Sokola, Okrašlovacího spolku, Čtenářské besedy, pracoval v ochotnickém divadelním spolku Tyl, byl dobrovolným hasičem, členem muzejního spolku a řady dalších. Prožil 50 let v manželství s Annou Königovou, dcerou místního cukráře.

Dvě malé dcerky mu zemřely, dospělosti se dožil syn Josef. Právě k němu se ve stáří oba rodiče přestěhovali do Prahy. 

V 30. letech, v době, kdy žil v Praze, se F. Mendík rozhodl zapisovat si vzpomínky na léta strávená v Mnichově Hradišti. Z původního záměru napsat několik útlých sešitků nakonec vzešlo celkem 8 rukopisných vázaných knih. Jsou to 3 díly Vzpomínek a 5 částí Pamětí rodiny Mendíkovy.

Vystupuje před námi obraz malého městečka v poslední třetině 19. a na počátku 20. století. Jsou zachyceny události politické, společenské i běžný všední život obyvatel. Dozvídáme se o činnosti nejrůznějších spolků, institucí, poznáváme významné osobnosti města i některé jeho svérázné obyvatele. Vše je zapsáno krásnou češtinou z počátku minulého století, vytříbeným jazykem a také obdivuhodně úhledným rukopisem.

V závěrečných dílech už převládají osobní a rodinná témata a také chmurnější tóny. Sám autor totiž utrpěl od života těžké rány. V roce 1936 mu zemřela žena a krátce poté i jediný syn. Nemocný starý muž zůstal sám v nelehké době německé okupace. Zápisky věnoval autor  městskému muzeu. Nepřál si, aby někdy byly zveřejněny, měly posloužit jedině studentům a badatelům.

František Mendík se rozhodl celý svůj majetek věnovat městu Mnichovu Hradišti, kde, jak sám říká, „ strávil jsem léta dětská i mužná, přilnul jsem ku městu tomuto tak, že považuji jej za svůj opravdový domov, neboť našel jsem zde dobré své přátele.“

Václav Jan Sekera - dům č.p. 243 na Masarykově náměstí

Václav Jan Sekera se narodil se 13. 5. 1815 do rodiny mnichovohradišťského tkalce – soukeníka. Jeho otec, také Václav, byl později hostinským a v roce 1832 i starostou města. Matka Karolína, roz. Michálková, byla dcerou bývalého sládka klášterského pivovaru.

Václav Sekera v letech 1825-1828 studoval na gymnasiu v Mladé Boleslavi, v roce 1828 vstoupil do lékárnického učení ke strýci Václavu Vejrichovi, jenž vlastnil lékárnu v domě čp. 154 v dnešní ulici V Lipách. Učební doba skončila v roce 1832, v lékárně však Václav Sekera zůstal jako asistent ještě další 4 roky. Zde měl poprvé možnost seznámit se s herbáři a také s řadou exotických rostlin, které strýc pěstoval ve skleníku a na zahradě. V roce 1836 nastoupil na universitní studia do Prahy, kde studoval mineralogii, chemii, zoologii a především botaniku. Sám uvádí, že nejvíce ho při studiích ovlivnili profesoři Presl a Kostelecký. Podle vlastního vyjádření měl už od dětství zvláštní zálibu - sušit jednotlivé květy a listy. V době vysokoškolských studií začal sestavovat herbáře, což se stalo i jeho celoživotní náplní. V roce 1838 se ujal vedení lékárny U Zlatého lva v Mn. Hradišti. Pokračoval ve zpracovávání herbářů, které postupně věnoval různým školám - reálkám a gymnasiím, stal se členem významných vědeckých spolků a institucí v Čechách i za hranicemi. Byl členem přírodovědné akademie v Drážďanech, zoologicko-botanické společnosti ve Vídni, přírodovědných společností v Praze, Brně, v Řezně i čestným doktorem univerzity v Krakově, předsedou grémia lékárníků. Přispíval do řady odborných časopisů, např. Oesterreichische botanische Zeitschrift, dopisoval si s významnými botaniky své doby. Objevil v severovýchodních Čechách do té doby neznámé druhy rostlin, např. v údolí Plakánku nový druh knotovky.

V Mnichově Hradišti si zřídil v r. 1860 také knihkupectví a obchod s muzikáliemi a uměleckými výrobky. Má velkou zásluhu na rozšiřování česky psané literatury, ještě před oficiálním otevřením obchodu, ve 40. letech, prodával a propagoval česky psané knihy, zachovala se např. jeho korespondence s J. K. Tylem.

V letech 1868 - 9 vykonával Václav Sekera také funkci starosty města. Mimo jiné i ze zdravotních důvodů (vážné problémy se sluchem) se však této pozice brzy vzdal. V 70. letech zakoupil pozemek na náměstí, kde nechal postavit nový dům (dnes čp. 243), do něhož přenesl i lékárnu. Další historie lékárny je pak spjata právě s tímto domem.

Václav Sekera se oženil s Annou, rozenou Kittlovou, dcerou hospodářského správce na Klášteře. S manželkou měli 5 dcer a nejmladšího jediného syna Emila. Otec si jistě představoval, že syn převezme jeho živnost lékárnickou, Emil však ve věku 16 let zemřel. Nástupcem Sekerovým se proto stal Václav Mráček, manžel nejstarší dcery Marie, který nastoupil na místo magistra v Sekerově lékárně v roce 1869. Poslední majitelkou rodinné lékárny byla paní Marie Tolarová, rozená Stoupová.

Jiří Tancibudek - dům č.p. 244 na Masarykově náměstí

,,Kdo jinému jámu kopá, až se ucho utrhne.“ (oblíbené osobitě upravené úsloví Jiřího Tancibudka)

Jiří Tancibudek se narodil 21. března 1921 v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Jeho otec, ředitel školy, vychovával řadu generací k lásce k vlasti, hrdosti na české dějiny a také k lásce k hudbě. Ještě v závěru 20. let se rodina přestěhovala do Mnichova Hradiště. Malý Jiří hrál již od pěti let na housle. O 10 let později navštívil koncert mladoboleslavské filharmonie, kde účinkoval i 1. hobojista Národního divadla Jan Mikeš ze Zásadky u Bosně. Hra na hoboj Jiřímu Tancibudkovi učarovala. Jeho prvním učitelem byl právě Jan Mikeš. Jiří na sobě pracoval s nesmírnou houževnatostí. Po absolvování klasického gymnázia v Mladé Boleslavi odešel studovat hru na hoboj na pražskou konzervatoř. Ve studiích pokračoval na Akademii múzických umění.

O jeho mimořádném talentu svědčí i to, že se v roce 1944 stal hobojistou orchestru Národního divadla. O rok později, ve svých 24 letech, se stal prvním hobojistou České filharmonie, kterou tehdy řídil Rafael Kubelík. Také působil jako první hobojista v Českém komorním orchestru, vedeném Václavem Talichem. Po Kubelíkově odchodu na západ byl i Jiří Tancibudek několikrát vyšetřován Státní bezpečností, i když s jeho odchodem do emigrace neměl nic společného.

Pro různé ústrky se Jiří Tancibudek odhodlal odejít se svou ženou Věrou Háskovou, profesionální pianistkou, a její rodinou také do emigrace. V lednu 1950 podnikl cestu ve sněhové vánici přes hlídanou hranici do Bavorska. Po pobytu v uprchlickém táboře si za novou vlast zvolil Austrálii poblíž Adelaide, kde měl obrovské zásluhy o výchovu mladých hudebníků.

Během let se stal světově uznávaným hobojistou. Bylo mu nabídnuto místo i v Chicagském symfonickém orchestru. I když práce mu zaručovala okamžitý vstup do USA, imigrační zákony zakazovaly jeho manželce Věře získat povolení k pobytu ne dříve než za 3 roky. Na doporučení dirigenta Sira Johna Barbirolliho a na pozvání Eugena Goosense stal se profesorem hoboje na Státní konzervatoři v Sydney, kde také uspořádal první hobojový recitál v australské historii. V roce 1953 přijal místo prvního hobojisty v Královském symfonickém orchestru v Melbourne, odkud roku 1964 přešel do Adelaide jako člen hudební fakulty adelaidské univerzity. Jeho působení pokračovalo úspěšně i zde.

Jako učitel vychoval většinu významných australských hobojistů, byl spoluzakladatelem Adelaidského dechového kvinteta a také zakladatelem komorního orchestru adelaidské univerzity. Vedle toho pilně koncertoval, s ansámblem i jako sólista, nejen po Austrálii, ale i po celém světě. Také působil jako člen poroty na mnoha mezinárodních soutěžích. Úzce spolupracoval s Bohuslavem Martinů, který pro něho napsal koncert pro hoboj a orchestr, jehož světovou premiéru zahrál Jiří v Sydney roku 1956. Vedle koncertů natáčel i pro rozhlas a na gramofonové desky.

Na své umělecké dráze se Jiří potkal a spolupracoval s mnoha velkými osobnostmi hudebního světa. Například ještě v Praze se seznámil s australským hobojistou, později slavným dirigentem, Charlesem Mackerrasem. Jejich přátelství pokračovalo celý život. Mackerras je velkým propagátorem české hudby, obzvláště Leoše Janáčka, ve světě. Kdo ale ví, že na tom má zásluhu právě Jiří Tancibudek? 

Na svou rodnou zem Jiří Tancibudek nikdy nezapomínal. Měl rád Prahu stejně jako kraj kolem Mnichova Hradiště. Do Československa však jako emigrant přijet nemohl. Jen v únoru 1969 koncertoval jako člen australského kvinteta dechových nástrojů v Měšťanské besedě v Praze. Tehdy ho nejvíce potěšilo, že na koncert přijel také plný autobus jeho příznivců z Mnichovohradišťska. Do vlasti se mohl přijet podívat až po roce 1989. Nezapomněl několikrát navštívit ani Klášter a Mnichovo Hradiště.

Hudební nadání zdědily i jeho dcery Eva a Sandra. Sandra působí jako úspěšná houslistka v Německu. Jeho vnučka Sarah Christ se stala již v mladičkém věku harfenistkou ve Vídeňské filharmonii a vnuk Raphael Christ je i přes své mládí známým houslistou v Evropě. Nejmladší Hana získala zálibu v dědově umění hry na hoboj. A tak rodinná muzikantská tradice pokračuje, i když Jiří Tancibudek zemřel. Stalo se tak náhle na palubě letadla   1. května 2004. Na Jiřího Tancibudka, který prožil dětství a mládí v Klášteře a v Mnichově Hradišti, bychom neměli zapomenout.

Bedřich Ženíšek - dům č.p. 513 v Mírové ulici

Syn pozlacovače Adolfa Ženíška a jeho ženy Eugenie se narodil 6. června 1872 v Plzni. Jeho dědečkem z matčiny strany byl mnichovohradišťský lékárník Václav Sekera. Povinnou školní docházku zahájil v Plzni a dalšího vzdělání patrně nabyl v Praze, kam se rodina přestěhovala. V roce 1894 vážně onemocněl tuberkulózou a zřejmě v té době navázal úzké kontakty se svými příbuznými v Hradišti. Ačkoliv pamětní kniha města uvádí, že přišel do rodiny svého strýce Václava Mráčka jako rekonvalescent po těžkém úrazu, je možné, že se zde zotavoval právě z těžké plicní choroby. V Hradišti se seznámil s dcerou obchodníka Mořice Gottwalda Hermínou, s níž se později oženil. Po svatbě se manželům Ženíškovým nedlouho po sobě narodili dva synové, Kamil a Bedřich, tělesně postižený. V domácnosti, v dnešní Mírové ulici čp. 513, kde provozoval atelier a obchod s plakáty, pohlednicemi a dopisnicemi, s nimi bydlela ještě sestra paní Hermíny Karla.

O Ženíškově začlenění do mnichovohradišťské společnosti svědčí členství v řadě místních spolků: byl členem Čtenářské a řemeslnické besedy, Sokola, podílel se na činnosti ochotnického spolku Tyl a spolupracoval rovněž s Československou obcí legionářskou. Byl členem městského zastupitelstva i rady. Měl vykovávat také funkci městského kronikáře. Než ji však stačil převzít, v květnu roku 1930 náhle zemřel.

Bezesporu největší stopu po sobě však Bedřich Ženíšek zanechal v oblastech výtvarného umění a fotografie.  Studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, kterou však patrně nedokončil, a posléze se vyučil u pražských řemeslných malířů dekorativní malbě. Vytvořil desítky obrazů s motivy Mnichovohradišťska; jeho obrazy byly vystavovány také ve vyhlášených aukčních síních (např. Veletržní palác v Praze). Namaloval několik divadelních opon, jeho velkoformátová plátna zdobila stěny významných zdejších institucí, např. městské spořitelny. Místní spolky mu často svěřovaly zakázky na tvorbu diplomů a dekorativních tabel. Zajímavý je i jím vytvořený plakát pro Klub českých turistů. Známými se staly jeho karikatury zpodobňující náměstí, ať už je to jeho představa náměstí v roce 2000 či Nachmelený pozdrav z Mnichova Hradiště.

Svými fotografiemi jako jeden z prvních systematicky zdokumentoval náš kraj. Záběry ulic Mnichova Hradiště, okolních vesnic, Drábských světniček, hradu Valečova i zákoutí řeky Jizery ukazují původní podobu těchto míst. Řada fotografií byla vydána také jako pohlednice.

V oblasti literatury se věnoval nejprve poezii. Od sentimentálně laděných básní přešel k satirám a parodiím, v polovině devadesátých let složil také několik dekadentně laděných skladeb. V humorných skladbách se často dotýkal nejrůznějších lidských vlastností, soužití mužů a žen a setkat se můžeme i s motivy vlasteneckými. Zápisníky, kam své rýmy zaznamenával, pak často bohatě ilustroval, většinou perokresbami.  Ženíškovo dílo dramatické zahrnuje veselohry i satiry, vážně laděná dramata i pohádkové hry pro děti. O inspiraci místními poměry hovoří názvy dramat jako „Poklad na Valečově“ či „Poslední den Mnichova Hradiště“.

Zajímavé jsou ovšem i jeho almanachy Baťoch plný humoru a Brumajzl, kde v intencích dobové reklamy humornou formou propagoval obchodní aktivity svých spoluobčanů.

28. října 2017 došlo k odhalení 7 pamětních tabulek významných osobností Mnichova Hradiště. Medailonky jednotlivých osobností postupně zpracováváme a doplňujeme na tuto stránku. V roce 2018 bychom rádi připomenuli další významné osobnosti na domech, ke kterým se jejich osudy vážou. 

Nápad vytvořit tabulky vznikl v komisi letopisecké a muzejní. Netradiční podobu kruhové tabulky z mosazi navrhl architekt města Jakub Chuchlík, texty tabulek i medailonků vytvořili pracovníci městského muzea a výroby se ujala místní firma Tiskárna MH. Všem patří dík za pomoc z realizací tohoto nápadu.