Nejstarší zmínky

Počátky města jsou úzce spjaty s nedalekou vesnicí Klášter Hradiště nad Jizerou, kde byl na místě staroslovanského hradiště kolem roku 1145 založen cisterciácký klášter. V polovině 13. století založili mniši své vlastní poddanské městečko. Vybrali si vhodné místo u tehdy již delší dobu stojící vesnice Rybitví, kde se křížily cesty mladoboleslavská, turnovská a jičínská. Nejstarší písemná zmínka o městě pochází z roku 1279, kdy klášter navštívila královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi II., vězněná v té době se svým synem Václavem na Bezděze. Protože však byla žena, nemohla pobývat v klášteře a mniši ji pohostili v městečku Hradiště.

O počátcích města toho mnoho nevíme. Nazývalo se stejně jako klášter Hradiště, později Hradiště nad Jizerou, Hradiště Mnichové, až v polovině 19. st. převládl název Mnichovo Hradiště. Městečko bylo ve svých počátcích nevelké, nehrazené, rozkládalo se v oblasti dnešního náměstí, mělo převážně zemědělský ráz. Samotný klášter se však mohutně rozrůstal, získal rozsáhlý majetek, byl zde vybudován výstavný gotický chrám P. Marie.

Historické zpodobnění zámku Mnichovo Hradiště

Historické zpodobnění zámku Mnichovo Hradiště. Foto: archiv Muzea města MH

Město v rukou šlechty

Za husitských válek byl však klášter 30. dubna 1420 vypálen orebity a již nikdy nebyl obnoven. Společně s klášterem tehdy lehlo popelem i městečko Hradiště. Majetek kláštera si poté rozdělily okolní šlechtické rody. Město následně často střídalo majitele, byl mezi nimi například husitský hejtman Jan Čapek ze Sán, Mikuláš Berka z Dubé, Staré Město Pražské nebo Jan z Vartenberka. V roce 1468 bylo město napadeno lužickými žoldnéři, znovu zničeno a vypáleno. Na konci 16. století získali Mnichovo Hradiště Budovcové z Budova.

Nejvýznačnějším členem tohoto rodu byl Václav Budovec z Budova, velký český myslitel a státník, popravený roku 1621 za účast v protihabsburském povstání. Ten se staral o hospodářské povznesení svých statků, udělil hradišťským měšťanům další privilegia, osvobodil je od stálých platů a robot a postavil poměrně honosný renesanční zámek.

Po jeho smrti připadlo panství známému vojevůdci Albrechtu z Valdštejna, který je však přenechal svému příbuznému Maxmiliánovi z Valdštejna.

V době třicetileté války, po smrti frýdlantského vévody, městem několikrát prošla vojska, nevyhnulo se placení výpalného a kontribucí. Zkázu mu přinesl pobyt švédských vojsk v roce 1643. Neopatrností markytána vypukl požár, který v několika hodinách zničil téměř celé město. Byla to jedna z největších katastrof, která město postihla, a trvalo desítky let, než byly překonány její následky.

V majetku jednotlivých členů rodu Valdštejnů zůstalo město až do roku 1945. K jeho rozvoji přispěl koncem 17. století Arnošt Josef z Valdštejna. Získal okolní statky, a vytvořil tak rozsáhlé mnichovohradišťské panství. Nechal přebudovat zámek do dnešní barokní podoby a učinil z něj rodové sídlo. Přivedl do města mnichy kapucínského řádu, založil klášter a kostel sv. Tří králů. Byl zrušen panský dvůr v blízkosti zámku a na jeho místě byly vystavěny domky valdštejnských úředníků. Vznikla tak čtvrť zvaná Nové Město.

18. století ve znamení rozvoje města

Na počátku 18. století přibyly další architektonické památky: kaple sv. Anny, sousoší Jana Nepomuckého před zámkem, nový děkanský kostel sv. Jakuba, socha Panny Marie na náměstí. 18. století přineslo stavbu zděných domů, zřízení pošty, rozvoj řemesel, ale také rozvoj hudby (muzikantské bratrstvo) a vysokou úroveň místní školy, kterou navštěvovaly i děti hraběte Valdštejna. Vznikla zde židovská náboženská obec, jejími členy byli především obchodníci a kramáři, kteří se zde usídlovali už od 17. století. Měli zde vlastní synagogu i hřbitov, jenž byl zrušen až v 80. letech 20. století.

Josefínské reformy znamenaly zrušení kapucínského kláštera, ale také například kláštera ve Valdicích, kde byl pohřben Albrecht z Valdštejna. Vincenc z Valdštejna, majitel zdejšího panství, získal císařské povolení k převozu jeho ostatků do Mnichova Hradiště. V roce 1785 tak byly ostatky frýdlantského vévody a jeho první ženy Lukrecie slavnostně uloženy v kapli sv. Anny.

Město, kde se psaly dějiny

Velkou událost zažilo město v roce 1833, kdy se zde konala jedna z posledních schůzek Svaté aliance. Kristián z Valdštejna zde tehdy hostil rakouského císaře Františka, ruského cara Mikuláše a pruského korunního prince Bedřicha Viléma. Z politických událostí do života města zasáhlo dění roku 1848 a především prusko-rakouská válka v roce 1866. V okolí i ve městě samém došlo k několika střetům mezi bojujícími armádami, oběti na obou stranách připomíná řada pomníčků rozesetých po kraji.

Jinak byl život města v 19. století ovlivněn dvěma základními skutečnostmi. V oblasti hospodářské to byl počátek rozvoje průmyslu, v oblasti společenské a kulturní rozvoj národního uvědomění a s ním související rozkvět spolkového života. K prvním průmyslovým závodům ve městě patřily tiskárny kartounů, později vznikla továrna bratří Kompertů, která patřila k předním výrobcům obuvi v Rakousku-Uhersku. Hrabě Arnošt z Valdštejna zřídil na konci 60. let cukrovar. Dále zde existovala lučební továrna Josefa Poláčka a textilní závod Franze Bujattiho. Velký význam pro město mělo také zřízení železniční tratě vedoucí z Turnova do Kralup. Národní uvědomění se začalo probouzet ve 30. letech 19. století, vrcholilo v letech 60. - 80. Ve městě vznikla celá řada spolků – Česká beseda, Čtenářská beseda, rozvíjelo se ochotnické divadlo, vznikla organizace Sokola, Okresní muzejní spolek a spousta dalších.

Masarykovo náměstí ve 30. letech

Masarykovo náměstí ve 30. letech.
Foto: archiv Muzea města MH

Na prahu republiky

Na počátku 20. století bylo město sídlem samosprávního okresu, bylo zde okresní hejtmanství i okresní soud, existovalo tu několik peněžních ústavů. Byly postaveny nové budovy škol, novorenesanční radnice, honosná budova spořitelny, na jejíž plastické výzdobě se podílel sochař Šaloun.

Vznik samostatné Československé republiky nepřinesl příliš velké změny. Venkovské městečko s třemi a půl tisíci obyvatel žilo poklidným životem. Základní společenskou vrstvu tvořili drobní živnostníci, obchodníci, zemědělci a úřednictvo. Město bylo dál sídlem okresu i dalších okresních orgánů společenských i hospodářských. Po odtržení Sudet v roce 1938 se najednou nacházelo v bezprostřední blízkosti hranic Říše.

Počet obyvatel tehdy vzrostl o více než 1000 lidí, kteří se přistěhovali ze zabraných oblastí. Po vyhlášení Protektorátu bylo několik místních židovských rodin deportováno do různých koncentračních táborů. V roce 1942 byli zatčeni funkcionáři Sokola a uvězněni v koncentračním táboře v Mauthausenu, kde všichni zahynuli. Vznikla zde ilegální odbojová organizace. Na počátku roku 1945 v okolí města působila sovětská partyzánská skupina majora Volka. 5. května převzal správu města revoluční národní výbor, 10. května do města přijely jednotky Rudé armády. Život se postupně vrátil do předválečných kolejí.

Po válce a po revoluci

Rok 1948 znamenal politické změny a s nimi související znárodnění veškerých podniků ve městě a likvidaci soukromých řemeslných dílen. Od počátku 50. let se začala rozvíjet automobilka LIAZ, která zaměstnávala více než 2000 lidí, závod Severka na výrobu dětských oděvů, Fruta, chemická čistírna, cukrovar. Další desetiletí pak byla ve znamení rozvoje bytové výstavby, ale také kulturních a sportovních zařízení.

Po roce 1989 zanikly nejvýznamnější závody ve městě, postupně však začaly vznikat firmy nové, orientující se na výrobu doplňků pro podnik Škoda Mladá Boleslav, např. Hella, Behr. V areálu bývalého LIAZu vyrábí firma Stavmek minibuldozery a minibagry, dále je tu výrobna ovocných šťáv a limonád KLIMO a řada menších výrobních objektů. Rozvíjí se bytová výstavba především rodinných domků na okraji města, vznikají nové prodejny. Široce rozvětvené jsou sociální služby.

Nejvýznamnější historickou památkou zůstává areál státního zámku, ale i ve městě je možno zhlédnout řadu zajímavých staveb. Ne nadarmo bylo centrum města vyhlášeno městskou památkou zónou. Z původního malého zemědělského městečka se Mnichovo Hradiště vyvinulo ve středisko zpracovatelského, spotřebního a lehkého průmyslu a důležité společenské a kulturní centrum.