Audioverze příběhu:
Audioverzi příběhu namluvil pan Štěpán Tuček
Na motivy Báchorek Mnichovohradišťska napsal Martin Weiss
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen,“ dopověděla jedním dechem babička Pajkrtová modlitbu a zběžně se pokřižovala. Potom tak rychle, jak ji kolena dovolila, vstala z klekadla a vykročila po světnici. Záhy se ale zastavila, otočila a uvážlivým krokem se vrátila k vyobrazení madony. S napůl vážným, napůl žertovně provinilým výrazem opatrně přetřela neviditelnou šmouhu na dokonale vyleštěném skle obrázku. „Nezlob se, panenko, ale mám před sebou dnes ještě dlouhou cestu. Zítra se polepším,“ rozloučila se stařenka se světicí. Přes záda přehodila šátek, ze stolu vzala proutěný košík s koláči a kvapně vykročila z chalupy.
Cesta z Bakova do Haškova u Hradiště vedla mezi poli. Na některých z nich byli sousedé v plné práci, protože nyní na konci září nastal čas sklizně cukrové řepy. Babička Pajkrtová s několika prohodila pár slov a pochválila, jak cukrovka narostla. Když se ale slova bez vyzvání už už ujal pantáta Mikeš a nadechoval se k dlouhé litanii o tom, jak mizerná úroda je a že váhá, že dá pole příští rok do pachtu, rázně ho utla s omluvou, že má před sebou dlouhou cestu a nechce přijít pozdě. A to byla pravda. Přestože před deseti, dvaceti lety by jí půlmíle do Haškova za tetou Joskovou nezabrala ani hodinu času, dnes už jí bude třeba dvojnásobek. Tím spíš, že se po cestě zastaví ve Veselé, aby se potěšila pohledem na tu vloni postavenou kapličku sv. Petra a Pavla.
Přestože tetička Josková bydlila od haškovského mlýna přes celou osadu, u jejího prostřeného stolu se pokaždé semlelo kde co. A tak dvě stařenky neprobraly zdaleka jen zahrádku a bolavé klouby, ale i to, za kterým děvčetem chodí nejstarší hoch Vavruškových, kdo se hodlá z Haškova odstěhovat do Hradiště a dokonce i to, pro kterého chasníka si musel o poslední muzice táta dojet s trakařem až před hospodu. Přítelkyně nad meltou a koláči probraly všechno, co stálo za řeč, a nit hovoru jim přetrhlo až klekání. To už byla za okny dávno tma a na stole svítila petrolejka.
„Nó, vypadá to, že mě čeká pěkná štrapáce, jen co je pravda,“ potřásla hlavou Pajkrtová a začala se hotovit k odchodu. „Podzim už o sobě dává vědět. Fuj. A místy se tam povaluje mlha,“ vyhlédla Josková z okna. „Nezůstaneš do rána? Nějak bychom se tu porovnaly. Mě by do takový noci nikdo nedostal ani za zlatý prase.“ – „Ba ne, dnes jsem měla půl dne frei, zejtra se bude pěkně pracovat. Půjdu,“ rozhodla Pajkrtová, přehodila přes záda šátek a z lavice u dveří vzala košík. „Počkej ještě, málem jsem zapomněla, ráno jsem pekla. Dva bochníky bych jedla dva tejdny,“ řekla teta Josková a vložila přítelkyni do košíku pecen zabalený v plátně. Pajkrtová protestovala, lamentovala, že s tou zátěží jí už ve Veselé upadne ruka a že by se ani nedivila, kdyby ji kvůli takovému zavazadlu někdo přepadl, ale nakonec souhlasila. Stařenky si popřály s pánembohem a Pajkrtová zmizela ve tmě.
Domů do Bakova se vracela kolem Jizery. Rozhodla se, že si tudy zkrátí cestu, tím spíš že pěšina kolem řeky nebude tak rozježděná jako silnice mezi poli. Noc byla tichá, ani ptáky slyšet nebylo, ani vítr, jen kroky pleskající na vlhké zemi. Babička kráčela nocí a byla ráda, že ji na cestu alespoň tu a tam svítí Měsíc, který co chvíli vykoukl zpoza mraků. Přehodila košík z jedné ruky do druhé – zatím držely obě – a v měsíčním světle pozorovala, jak se jí u úst sráží pára. A najednou jí přeběhl mráz po zádech. V místě, kde se cesta stáčela podle koryta Jizery doprava, stál chlapec a pozoroval ji.
„Co tady děláš ty uličníku,“ vybafla babička na kluka, od pohledu tak osmiletého, v červené čapce na stranu. Kluk se zašklebil a rozběhl se dál po cestě. „Pacholku jeden, to se dělá, lekat lidi takhle v noci? Kde ses tady vzal?“ zahromovala Pajkrtová a vykročila za dítětem. Za zatáčkou z pěšiny vedla vyšlapaná cestička mlázím směrem k vodě. Na ní stál chlapec, a když jej Pajkrtová došla, hluboce se uklonil, sejmul čepici a pokynul stařence dál po cestě. Při tom po ní loupal očima. „Ty lumpe jeden, nestalo se ti něco?“ zadívala se noční poutnice ustaraně na bledé dítě. Náhle jako by ji nějaká síla táhla dál po cestičce. Udělala několik kroků za chlapcem, který prudce vyskočil, narazil si čepici a popoběhl k řece. Pak opět čekal. Babička opět vyrazila za ním a uslyšela ševelení řeky. Jak pěkné by bylo opláchnout si v proudu nohy a obličej... A najednou hrkla do bláta na zem. Chleba se z košíku vysypal a nyní ležel na vlhké zemi. „Potvoro jedna potvorná, já toho mám dost. A už je mi dost roků na to, abych nocí běhala za mládenci,“ zahulákala babička směrem k řece a nakvašeně sbírala pecen do košíku. Ale všude ticho a po chlapci ani vidu. A tak se vrátila na cestu a přidala do kroku, aby ze sebe setřásla chlad, který ji obestřel.
Když pak u ní před dušičkami byla na besedě teta Josková, zase se probralo kde co. A došlo i na podivné noční setkání v mlází u Jizery. „No to mi neříkej! To nebylo žádný zatoulaný dítě, to byl přece vodník! A víš, co ti zachránilo život?“ vykulila oči Josková. Pajkrtová zavtěla hlavou. „Ten můj chleba. Protože vlastníma rukama doma dělanej a pak darovanej chleba, to je něco tak dobrýho, že před tím tahle verbež nečistá ztrácí veškerou moc.“ Babička Pajkrtová se vážně zamyslila a poklepala prsty na stůl. „A víš ty co? Máš pravdu,“ začala s úsměvem. „Až se u tebe příště zastavím, nechystej mi zase pecínek. On dobrej chleba se přece jen nikdy neztratí.“