Na závěr dnešního večera si s vámi ještě dovolím sdílet proslov, který jsem pronesl na dnešní vzpomínkové události k letům 1939 a 1989:

Vážené dámy, vážení pánové, milí spoluobčané, vážení sousedé,

děkuji vám, že jste přišli vzpomenout na dvě pro naši zemi důležitá výročí. Slavíme je v jeden den, mají mnoho společného, a přesto se zásadně liší.

Před osmdesáti lety, 28. října na poklidné demonstraci k výročí vzniku Československé republiky nacisté postřelili Jana Opletala, který na své zranění 11. listopadu zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu byl velkou manifestací za svobodu našeho národa. 17. listopadu nacisté vydali příkaz k uzavření českých vysokých škol, následně obsadili studentské koleje a uvěznili 2000 studentských vůdců. Mezi nimi, jak je napsáno v mnichovohradišťské kronice, i studenta z Mnichova Hradiště, Ladislava Šimka, syna učitele a vysokoškoláka.

Dovolte mi, abych na počest všech hrdinů této doby vyjmenoval alespoň některé z nich.

Na stejné demonstraci, při které byl postřelen Jan Opletal, byl ranou do srdce zastřelen mladý pekařský pomocník Václav Sedláček.

Ze studentských vůdců zatčených 17. listopadu 1939 byli bezprostředně a bez soudu popraveni tito studenti: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert.

Čest jejich památce.

Druhé výročí, kvůli kterému jsme se tu dnes sešli, také začalo demonstrací a brutálním zásahem proti jeho účastníkům. Přesto to není výročí útlaku a beznaděje. 17. listopad 1989 je výročí, kdy jsme na počest Jana Opletala opět vykročili ke svobodě.

Myslím, že jsme na té cestě obstáli. Jsme demokratická země. Jsme součástí Evropské Unie. Jsme součástí NATO. České humanitární organizace jako Lékaři bez hranic nebo Člověk v tísni pomáhají po celém světě.

Přes 250 tisíc lidí včera na Letné demonstrovalo proti premiérovi a policie je nerozehnala. Studenti Karlovy univerzity bojují za ochranu klimatu a okupují univerzitní budovy. Nikdo po nich nestřílel a nikdo je nebude vylučovat ze školy.

I my všichni, kdo jsme se tady dnes sešli, jsme důkazem, že žijeme ve svobodném a demokratickém státě. Nikdo neriskuje svoji kariéru, protože dnes přišel, nebo naopak, že dnes nepřišel. Moji řeč jsem nemusel dávat nikomu schvalovat a nikdo mne za ni nepřijde zatknout. Mohu tady říkat, co chci, a hrozí mi jenom to, že mě v příštích komunálních volbách nezvolíte.

Položil jsem si otázku jaký je odkaz událostí z listopadu roku 1939 a roku 1989. Nabízím Vám tři postřehy a jsem si jistý, že každý z Vás by přišel na řadu dalších.

Obě dvě výročí jsou pro mne důkazem, že v nás byla a je touha po svobodě. Možná, že když dnes svobodní jsme, tak není tak patrná, tak zřejmá. Ale věřím, že se projeví, pokud bychom o ni měli přijít, a že bychom byli stejně stateční jako naši prarodiče v roce 1939 nebo rodiče v roce 1989. Jsem na ně pyšný. A jsou stále ve střehu. Mohli jsme je vidět včera na Letné.

Myslím, že bychom ze všech sil měli podporovat vzdělání. Je to klíč k naší svobodné a také úspěšné budoucnosti. Nacisté dobře věděli, co dělají, když naše vysoké školy v roce 1939 uzavřeli.

Posledním odkazem, který zmíním, je nutnost bojovat proti chudobě a nespravedlnosti ve všech jejích podobách. Chudoba a nespravedlnost , dle mého mínění, vedly k bolševické revoluci v Rusku, vedly k nástupu Hitlera k moci v Německu a ve svém důsledku způsobily i druhou světovou válku. A utrpení způsobené druhou světovou válkou bylo důvodem, proč komunisté v roce 1946 vyhráli v naší zemi volby.

Existuje jedna věc, se kterou bojovat nemůžeme. Je to skutečnost, že náš svět se stále mění a vyvíjí. Naše děti budou jednoho dne čelit novým potížím a novému nebezpečí. Může to být klimatická změna, mohou to být stovky milionů uprchlíků valících se světem, může to být epidemie zmutované chřipky. A může to být nebezpečí, které zatím nevidíme.

Proto si myslím, že je důležité si připomínat události jako je vzdor studentů proti nacistům a sametovou revoluci. Ukazují nám a našim dětem, že se nikdy nemají vzdávat a že všechno zlé jednou pomine.

Dovolte mi na závěr jednu osobní vzpomínku. V roce 1989 mi bylo 9 let. A jistě si nyní někteří zde říkají, co on si může pamatovat. Ano, nerozuměl jsem tomu, co se tenkrát děje, ale byl jsem šťastný, protože moji rodiče a ostatní dospělí kolem mne byli nadšení a šťastní. V paměti mi utkvěly jako symboly té doby Václav Havel a Marta Kubišová.

Václav Havel byl prezident a člověk, který dokázal srozumitelně a pravdivě pojmenovat to dobré a to špatné, co se kolem nás děje. Rozhodl jsem se proto zorganizovat veřejnou sbírku, ze které bychom si pořídili slavnou lavičku Václava Havla a umístili ji tady v parku, kde se pravidelně potkáváme a vzpomináme na ty, co bojovali za svobodu.

Dámy a pánové, milí spoluobčané, sousedé ještě jednou Vám děkuji, že jste dnes přišli.

Ondřej Lochman,
občan, táta, starosta města