Židovská menšina se v Mnichově Hradišti vyskytovala již za Václava Budovce z Budova v 16. - 17. století, ale i v té době měli omezení jako třeba zákaz pokoutního prodeje masa od židovských řezníků.
Ovšem mezi 16. - 18. stoletím se Židé museli vydat na cestu pryč z větších královských měst, tak se jich do Mnichova Hradiště dostala větší vlna a pár se jich tu usadilo trvale. V té době ještě nebyla žádná oddělená ghetta, žili promíchaní po celém městě, někteří i přímo na náměstí, kde v roce 1692 měli i svou modlitebnu v domě Benjamina Wolfa. Ale koncem 17. století se začali stahovat do ghetta, které bylo v dnešní Havlíčkově ulici. Od ostatních občanů byli Židé odloučeni řetězy, které uzavíraly ghetto každý večer. Bylo to něco jako malinké samostatné město. Měli vlastní správu i rabína v synagoze a poměrně bohatý kulturní i společenský život. Bohužel se přesně neví, kde tehdy synagoga stála, nová byla vybudována až v 18. století.
Byla tu i taková jména, která se časem zapsala do naší historie. Například můžeme uvést rodinu Kompertů. Leopold Kompert se stal slavným spisovatelem a napsal knihy o svém životě v ghettu. Také tu v roce 1852 vznikla Kompertova továrna na výrobu obuvi, která konkurovala známému Baťovi. Vyhrála několik výstav a zaměstnávala přes 300 lidí. Zaměstnanci si nejprve občas brávali práci s sebou domů, ale časem se přidalo pár strojů a výroba se soustředila výhradně v továrně. Pan Kompert byl skvělý zaměstnavatel, jedné pracovnici vyplatil po vážném úrazu odškodné, i když to byla její neopatrnost a nedodržení pracovní bezpečnosti.
Počátkem 20. let 19. století se v Mnichově Hradišti vyskytoval jen menší počet židovských obyvatel, ale vznikaly různé spolky, jako třeba spolek na podporu chudých a nemocných židů. Obchody kvetly a dařilo se místním podnikům, ve městě po celé 19. století fungovala soukromá židovská škola, jejímž vyučovacím jazykem byla němčina.
Byl tady i židovský hřbitov, který se udržoval až do doby, kdy se Židé začali odvážet do Mladé Boleslavi, odkud pak nejčastěji byli přepraveni do koncentračních táborů. Poslední pohřeb se zde uskutečnil v roce 1941, poté hřbitov chátral a později byl úplně zrušen, z důvodu uvolnění místa pro parcely na nové rodinné domy. Zbytky náhrobků byly použity do základů staveb nebo naházeny do vod Jizery, což můžeme vidět při parných létech, kdy hladina řeky klesne natolik, že odhalí náhrobní kameny.
Židé a ostatní občané v Mnichově Hradišti spolu byli sžití dobří přátelé. Židé dokonce občas rezignovali na své zvyky a rádi si se sousedy pochutnali na vepřovém nebo jitrnici. Ale roku 1940 se Židé začali z Mnichova Hradiště odvážet do již zmíněné Mladé Boleslavi a pak bohužel i do koncentračních táborů. Škola i synagoga byly srovnány se zemí a na jejich místě vznikla skládka a sklad uhlí. V místních novinách se začaly šířit klepy o zbohatlých lakomých a zlých Izraelitech, kteří ovládali veškeré dění ve městě. Dokonce sousedé udali i Siegerovi, kteří zásobovali své známé v Terezíně. Byla na ně provedena razie a pana Siegera později zastřelili na Pankráci.
Po válce se přeživší Židé vraceli, aby si vzali svůj majetek, který si ukryli k přátelům a známým, ale mnohdy nebylo navracení tak lehké a bezproblémové, jak doufali…