Audioverze příběhu:
Audioverzi příběhu namluvil pan Štěpán Tuček
Na motivy Báchorek Mnichovohradišťska napsal Martin Weiss
Buďte zdrávi, poutníci, a vítejte v Hradišti. Mé jméno je Hanuš a vězte, že od časů, kdy jsem kráčel po zemi, uplynuly stovky let. Pamatuji, že tenkrát se v místech, kde dnes stojí město, krčilo jen několik chalup s rákosovými střechami a prohánělo se tu víc slepic než lidí. Živěji bylo v mých dobách na protějším břehu řeky, kde stál už ve 12. století klášter. Ten byl po nějaký čas mým domovem – než jsem ho musel opustit. Příběh, který vám chci vyprávět, se z velké části točí právě kolem kláštera a vysvětluje také, proč mnišský hábit nakonec nebyl mým celoživotním údělem.
Vyrůstal jsem nedaleko odtud, přímo na břehu Jizery, a každý večer sledoval, jak na západní straně za klášterním návrším slunce sestupuje k obzoru a ukládá se ke spánku. Samotný klášter jsem dobře znal, však jsem tu byl nesčetněkrát. Víte, můj otec se řeholníkům staral o část hospodářství, do kláštera jsme tak docházeli každé ráno a večer. Zvídavého dítěte, kterým jsem byl, si záhy povšiml novicmistr Cyril. Mnich znal odpověď na každičkou mou otázku, a tak, když jsem měl svůj díl práce hotový, jsme spolu rozmlouvali o světě kolem nás, o životě v klášteře i u řeky, o Bohu.
Roky běžely. Práce jsem zastal stále víc, naučil jsem se rozumět knihám a hlava mi jen přetékala otázkami. Jenže pak přišla rána. Otec se roznemohl a zemřel. Přestože jsem tehdy ještě nebyl dost starý, bratr Cyril přesvědčil opata, aby mě přijal mezi bratry. Stal jsem se novicem. Tolik času na knihy a studium! Život v klášteře však pro mě byl v mnohém nový, a tak nebyl prostý trestů. Za pozdní příchody na noční modlitby, za tajné návštěvy klášterní spižírny… A pak tu byly ty moje neustálé otázky. Já netušil, že mniši cisterciáci tráví většinu času mlčky… A teď si představte, že chlapci, který je neustále jednou nohou z kláštera venku, vpadne do života jen o pár let starší dívka z vesnice.
Stmívalo se, já zrovna zaháněl zvířata na noc a vracel se do kláštera. Najednou stála přede mnou. „Musíš mi pomoct. Panu Heřmanovi jde o život,“ vyhrkla zadýchaná dívka s očima navrch hlavy a s nůší plnou bylin na zádech. Věděl jsem, že klášter tajně obývá kromě bratří také šlechtic Heřman z Lemberka a ze Zvířetic, syn zakladatele našeho kláštera, který se sem ukryl před svým zapřisáhlým nepřítelem, ale jak se o něm dozvěděla mladá kořenářka, to jsem netušil. Sám jsem jej zahlédl jen několikrát. „Jdou sem, musím pana Heřmana varovat. Pomoz mi,“ opakovala dívka naléhavě a trvala na tom, že se s Heřmanem musí setkat. Bylo to proti všem pravidlům, ale musel jsem jí pomoci. „Musíme za bratrem Cyrilem. Ten bude vědět, co dělat,“ navrhl jsem. „Na to není čas, budou tu každou chvíli,“ protestovalo děvče. A tak jsem ji nepozorovaně zavedl až k cele našeho mecenáše.
Dívka mu vylíčila, jak v lese náhodou vyslechla rozmluvu tlupy mordýřů, kteří se jej chystali téhož večera připravit o život v klášterní besídce, kam si zvykl chodit za večerní modlitbou. Času na útěk již nezbývalo, ozbrojenci byli na cestě, snad už před branou. Strašná chvíle. Heřman se opásal mečem, poděkoval nám oběma a nakázal nám, abychom neopouštěli jeho celu. Potom vykročil do zahrady. Srdce mi bušilo. Jednak kvůli hrozícímu nebezpečí, jednak kvůli dívce, s níž jsem se ocitl o samotě. Byliny v nůši omamně voněly. Za pár chvil jsme uslyšeli třesk zbraní a výkřiky. Heřman mordýře překvapil a dokázal se probít ven z kláštera. Když se ryk utišil, zaslechli jsme oknem zvuk dvou párů koňských kopyt uhánějících směrem od kláštera.
Heřman se zachránil a prchnul ze země, a pokud vím, už se nevrátil. Po jeho útěku byl klášter na nohou. Bratři mě a kořenářku v Heřmanově pokoji brzy objevili. Přestože jsme jim vylíčili, jaká byla naše úloha v příběhu, neměli pochopení. V mém případě šlo o poslední přečin, který již nebylo možné tolerovat. Nikoho ze starších bratří jsem neupozornil a tajně přivedl do kláštera ženu! Třebaže mé úmysly byly čestné, byl jsem z klášterního společenství vyloučen a hned ráno musel opustit jeho zdi.
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. A je to velká pravda. Nespravedlivý verdikt jsem nesl těžce, ale dovedl jsem se o sebe postarat. Opravil jsem si chalupu u řeky, ve které jsem prožil dětství, a své znalosti nabyté v klášteře využil pro dobro lidí v širokém okolí na obou březích řeky. Začal jsem připravovat hojivé masti, léčivé odvary a starat se o nemocné. A co ta dívka, která Heřmanovi z Lemberka zachránila život? Od toho večera v klášteře jsem ji nemohl dostat z hlavy. Snad tomu Prozřetelnost chtěla, že jsme se setkali v lese při sběru bylin. Brzy potom jsme západy slunce za klášterním návrším začali pozorovat společně. A tak jsem díky odvážné kořenářce sice přišel o mnišskou kutnu, ale našel život, o jakém jsem vždycky snil – v Hradišti, které od těch dob nese jméno Mnichovo.