Audioverze příběhu:
Audioverzi příběhu namluvil pan Štěpán Tuček
Na motivy Báchorek Mnichovohradišťska napsal Martin Weiss
Lesy kolem Hradiště bývávaly hluboké a husté. Jenže jak během let přibývalo polí, stromů i zvěře ubývalo. A ubývalo i tajemných tvorů, kteří odpradávna platili za ochránce lesa a neváhali si došlápnout na ty, kteří přicházeli rušit lesní ticho nebo jinak dělat v lese nepořádek.
Nedaleko za Mnichovým Hradištěm leží Strážiště. Jak se v téhle vísce vzal Joska Hluchej, na to by nedovedli s jistotou odpovědět snad ani jeho současníci. Zkrátka se ve vsi jednoho dne objevil a začal se ptát po službě. Nebyl to tehdy už žádný mladík. Skráně mu prokvétaly šedinami a nejčastěji jej bylo slyšet, jak říká: Jakže? Cože? Nebo něco podobného... Od toho jeho přezdívka Hluchej, kterou ho častovaly nejdříve chlapi v hospodě, ale později se vžila tak, že mu ani sousedé neřekli jinak. Joska nebyl žádná veselá kopa, spíše mrzout a samotář. Koho by také těšilo, že rozumí ostatním každé čtvrté páté slovo a že si z něj kde kdo střílí...
Za to, že se Strážiště stalo na dlouhá léta jeho domovem, vděčil koním. Starý Oršl, který měl hospodářství přímo na návsi, totiž tenkrát ke svým grošákům sháněl čeledína a Joska od první chvíle dokazoval, že to dokonce i s vrtošivými koníky umí líp než kdokoli jiný. A nikdy nemluvil zbytečně! „Plácnem si?“ – „Plácnem.“ To se Oršlovi, jehož paní a tchyně mluvily i ze spaní, obzvlášť zamlouvalo. Až později z Josky jednou nad kořalkou, která mu dovedla alespoň trochu rozvázat jazyk, vytáhnul, že stárnoucí koňák v mládí sloužil po tři léta v Polsku u hulánů, odkud si přivezl tu svoji celoživotní lásku ke koním. Na zvířata, která mu na polských bojištích několikrát zachránila život, u Oršlů nikdy nevztáhl ruku, nikdy jim nespílal ani nenadával. S lidmi to zdaleka tak dobře neuměl, a tak se od nich raději držel stranou.
Bylo pozdě na podzim, práce na polích už byly skončené a dny se začaly krátit. Obloha se kabonila, vypadalo to, že se každou chvíli dá do deště a s blížícím se večerem se začala zvedat mlha. Joska ten den dobýval v lese nad Mohelkou pařezy a jeden mu dával zabrat. Odolával tahání, páčení, vyklání i nadávkám, a ne a ne se pustit lesní půdy. Snad mu v ní bylo dobře. Joska musel uznat porážku. Když se vydal na cestu k domovu, les už se topil v šeru a řídké mlze. Tolik ho ten zapráskaný pařez zdržel a co z toho? Dalo se do deště. Joska si bručel pod vousy, cestou lesem okopával pařízky a těšil se do tepla. Jenže pařezy mu toho dne vyloženě dělaly naschvály. Po jednom mu totiž sjela noha a Joska skončil pod srázem na zádech. S hromováním se zvedl z tlejícího listí a narazil si zpátky na hlavu klobouk. Podíval se doleva, podíval se doprava. A zjistil, že vůbec nemá potuchy, kde je. Tma houstla a déšť vytrvale ševelil. Joska se přimkl ke kmeni stromu a zvažoval, jak se mu jeho staré klouby odvděčí za noc strávenou v lesním chladu.
Náhle se lesem rozlehlo houkání a v Joskovi by se krve nedořezal. Hluboký hrdelní zvuk se ozýval nedaleko a jakoby ze všech stran současně. A znovu. Že by to byla sova? Sakra velká sova, zahnal Joska obratem myšlenku. Strom, o který se opíral, se rozechvěl tou lesní sirénou. Joska pevně zavřel oči a zády sjel po kmeni. Přestože už nějakou dobu moknul, v ústech se mu udělalo dočista sucho. Těsně vedle něj překvapivě měkce zašustilo listí. Joska vzhlédl. „Co thady dheláš?“ozval se, teď už tiše, dunivý hlas někde vysoko nad sedícím Joskou. Koňák otevřel oči doširoka. Vedle něj se tyčila vysokánská postava porostlá nazelenalou srstí, dlouhé ruce zakončené pařáty, na hlavě změť větviček, kapradin a uprostřed přísné tváře baňatý čenich. „Cože?“ špitl Joska. „Pthám she, co thady dhěláš?! Nhejsi nháhodou phytlák?“ zahromoval tvor zlostně a zadupal, až Joskovi cvakaly zuby o sebe. Joska přiznal, že přišel do lesa na pařezy a že nemůže najít cestu z lesa ven. Víc se už nezmohl na slovo. Tvor zavrčel a s přivřenýma očima si Josku měřil. Pak čeledína popadl, hodil si ho za krk a vykročil lesem. Josku šlehaly do obličeje větve, jak se jimi vysoký tvor prodíral. A tak je radši nechal zavřené a vší silou se držel.
Tvor náhle zastavil, Josku si ze hřbetu rázem sejmul a postavil ho do mokré trávy. „A phříště nechej moje phařezy na phokoji,“ zahromoval a znovu zamručel. Joska si byl jistý, že nastala jeho poslední hodinka... Jenže se rozhostilo ticho. Pak zafoukal vítr a mlha se začala zvedat.
Joska si uvědomil, že stojí na kraji lesa a je sám. Opodál rozeznával obrysy prvních stavení Strážiště. Do chalupy přiběhl celý vyděšený s obličejem samý šrám. Když svůj zážitek druhý den vyprávěl, nikdo mu nevěřil. „Tak on Joska není jenom hluchej, on to má v hlavě navíc pomotaný,“ říkali si sousedi a šklebili se na něj. Joska si z toho ale nic nedělal, trávil čas hlavně u koní a až do konce svých dní trval na svém – na tom, že ho domů z lesa odnesl na zádech hejkal.