Dne 23. března 1901 se v Mnichově Hradišti narodil Jan Šverma. Ač může každý z vás, čtenářů, mít na jeho působení jiný názor (v této souvislosti si pokládáme otázku, kdo z nás je natolik kompetentní a seznámen s jeho veřejnou a politickou činností, aby dokázal zhodnotit jeho roli v novodobých dějinách našeho národa), všichni se musíme shodnout na tom, že Jan Šverma patří mezi významné osobnosti spjaté s naším městem. Proto považujeme za důležité si toto výročí připomenout. Přemýšleli jsme, jakou zvolit formu, a nakonec jsme se rozhodli (se souhlasem autorky) uveřejnit vzpomínku Švermovy vnučky JUDr. Bedřišky Kopoldové. Text byl otištěn již ve sborníku Od Ještěda k Troskám v č. 4 v roce 2014. 
Na úvod stručná fakta - pro mladší generaci možná nové informace, pro starší jen oživení známých skutečností.    
Jan Šverma se narodil do rodiny místního advokáta JUDr. Antonína Švermy, váženého občana a pozdějšího starosty města. Rodina bydlela v domě dědečka Ing. Jana Hendrycha v dnešní Palackého ulici čp. 38. Po předčasné smrti otce se matka s dětmi přestěhovala do Prahy. Zde Jan Šverma absolvoval gymnázium a studoval právnickou fakultu. Už na počátku 20. let se zapojil do komunistického hnutí, ve 30. letech se stal členem vedení komunistické strany, šéfredaktorem Rudého práva a poslancem parlamentu. Angažoval se v protifašistickém hnutí, zasloužil se o to, že komunisté podpořili kandidaturu Edvarda Beneše na prezidenta Československé republiky. Po okupaci Československa odešel do emigrace, působil ve Francii a poté v Moskvě, kde se významně podílel na rozhlasovém vysílání do okupované vlasti. Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl vyslán na povstalecké území. Při ústupu povstalců zemřel dne 10. listopadu 1944 při přechodu hory Chabenec. V roce 1945 se konal v Mnichově Hradišti státní pohřeb, při němž byly ostatky Jana Švermy uloženy do rodinné hrobky Hendrychových a Švermových na místním hřbitově.
Připomeňme ještě, že manželka Jana Švermy, Marie Švermová, byla po druhé světové válce také poslankyní parlamentu a členkou ÚV KSČ, patřila k nejužšímu vedení KSČ (členka předsednictva a zástupce generálního tajemníka). V 50. letech byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena na doživotí, ve vězení strávila více než 5 let, propuštěna byla v r. 1956 a později plně rehabilitována. V roce 1968 se zapojila do obrodného procesu, spolu s mnoha dalšími předválečnými členy KSČ podpořila nové vedení a zúčastnila se mnoha besed a setkání. V době normalizace v 70. letech byla z KSČ znovu vyloučena, v té době podporovala mnohé tehdy pronásledované a vězněné disidenty a v r. 1976 se stala jednou z prvních signatářů Charty 77.
Dcera Jana Švermy Jiřina, která byla s rodiči za války v SSSR, vstoupila v r. 1943 do čs. vojenské jednotky, kde byla zařazena jako spojařka. Zúčastnila se všech bojů od Kyjeva až po Dukelský průsmyk. V jednotce se seznámila se svým budoucím manželem Bedřichem Kopoldem, který byl v 50. letech rovněž více než 5 let vězněn ve vykonstruovaném procesu. Narodily se jim 2 děti, dcera Bedřiška a syn Jan, který tragicky zahynul v roce 1970. 

Připomínáme speciální díl pořadu Historie.cs věnovaný osobě Jana Švermy - online ZDE Jeho zhlédnutí doporučujeme, pořad se natáčel i v Mnichově Hradišti!   

JUDr. Antonín Šverma s manželkou Marií a dětmi Janem a Ludvikou kolem roku 1904 / fotoarchiv městského muzea


„Není lehké psát o někom, koho znáte jenom z vyprávění, knih, novinových článků a filmů (i když je to Váš dědeček) a s nímž jste se (vzhledem k několikaletému rozdílu mezi jeho úmrtím a mým narozením) nikdy nesetkali. A i když ho znáte z vyprávění jeho nejbližších - v mém případě manželky a dcery - a také trochu jako „čítankového hrdinu", chcete si vytvořit svůj názor a nechcete opakovat jen to, co už bylo o něm napsáno. 
V roce 2014 jsem se zúčastnila, zcela soukromě, oslav 70. výroční Slovenského národního povstání v Banské Bystrici, prošla si podrobně Muzeum SNP a byla i na dalších místech, kde tehdy Jan Šverma pobýval. Prošla jsem si také velkou část cesty, kterou potom, po ústupu z Banské Bystrice, spolu s dalšími šel - z Donoval na Chabenec, odkud se on už nevrátil. Tam v těch místech a pomocí popisů událostí před 70 lety a vzpomínek pamětníků jsem se snažila si představit, jaký vlastně byl a co o něm vím. 
Moje první vzpomínky jsou hodně spojeny s Mnichovým Hradištěm, kam jsem už jako malá jezdila s mámou a bratrem na hřbitov vždy v listopadu, na výročí jeho úmrtí. Jezdili jsme tam i v nelehkých dobách, kdy jsme byli s mámou a bratrem sami (táta a babička byli v té době vězněni na základě vykonstruovaných obvinění), ale v tuto dobu máma chtěla v Hradišti na hřbitově vždy být, svého otce vzpomenout a my jsme byli s ní, i když jsme ještě v té době moc nechápali, proč tam jezdíme. Do Hradiště jsme jezdili autobusem nebo vlakem, jak to s 2 malými dětmi šlo, šli jsme na hřbitov a potom většinou k Marii Helwigové, vyhlášené kuchařce, kde byl oběd a která, ani v dobách ne moc dobrých, se s námi nepřestala stýkat. 
Později, když už byl táta a babička doma, jsme jezdili do Hradiště častěji a také doma se o Janu Švermovi více mluvilo, i když po jejich návratu domů bylo tolik nových událostí a zážitků a hlavně - začali jsme konečně žít jako celá rodina. Postupně jsem začala chápat, v jakém vztahu byl k mámě a babičce a co pro ně jeho ztráta znamenala (neměla jsem ani dědečka z druhé, tátovy strany, ten zemřel ještě před válkou, měla jsem ale pradědečka, otce Marie Švermové, s kterým jsem se často setkávala a který mně tak dědečky trochu nahrazoval). Z toho, co jsem o Janu Švermovi slyšela a s jakou úctou se o něm mluvilo, jsem pochopila, že to byl člověk výjimečný. 
Později, když už mně bylo tak 14-15 let, jsem se zúčastňovala i oficiálních akcí a setkávala se v Hradišti i se zástupci města a dalších organizací. V 70. letech, kdy byl Jan Šverma ve „foru“  a oslav se zúčastňovali i mnozí státní činitelé, jsem měla možnost se s nimi také setkat. Sledovala jsem, jak se připravovala pamětní síň J. Švermy v Hradišti a jak se rodiče přitom hodně angažovali, ale Šverma byl pro mě stále jen spíše čítankový hrdina, o kterém jsme se učili ve škole. Už jako dospělá jsem potom zažila stavění a odhalování jeho pomníků v Praze a Mn. Hradišti, ale také později jejich bourání. 
Až postupně, hlavně z vyprávění babičky Marie Švermové, která s námi žila a s kterou jsem měla hodně blízký vztah a která vyprávěla o jejich běžném životě, o zážitcích z dovolených, cest ap., jsem si o něm utvářela obraz o člověku jako takovém. A až mnohem později, když jsem si četla deník mojí mámy (bohužel až po její smrti), který si psala už jako dvanáctiletá a kde popisuje, ze svého pohledu, jak žili, jsem pochopila, že přes všechnu angažovanost rodičů žili jako běžná rodina se svými starostmi. I z toho deníku je možné vypozorovat, že vztahy mezi nimi byly opravdu moc hezké a také že Jan Šverma nebyl žádný suchar a jenom politik a novinář. 

Jan Šverma s manželkou Marií a dcerou Jiřinou (Jurkou) ve 30. letech 20. století / fotoarchiv městského muzea


Z jejího deníčku vybírám: ‚,Leden 1935: Dnes je neděle. Byli jsme venku odpoledne a k večeru jsme šli s tátou a mámou k Prouskům. Ani jsem nevěděla, že náš táta umí vykládat karty. Vykládal tetě, mámě, té, že ujede s cizím prachatým pánem, to by byla legrace. Potom vyložil Jirkovi, Honzovi a mně. Mně vyložil, že s někým ujedu a ten mi zase ujede a já budu bez peněz. Tu mně dá nějakej pán prachy, ale bude z toho velký škandál. Tu pro mě v mojí největší tísni přijede tatíček a odveze mě domů, kde budeme spolu šťastně žít.‘‘
Takových vzpomínek je v deníčku více - o tom, jak chodili do divadla, do kina, na výlety a ukazují Švermu jako tátu, který měl svoji rodinu velmi rád. V roce 1938 museli z ČSR odejít (mámě v té době bylo 15 let) a další události jsou už známy. 
Často se objevovaly a někdy ještě objevují úvahy o tom, jak by to s Janem Švermou asi dopadlo v 50. letech a kde by, jako jeden z nejbližších spolupracovníků K. Gottwalda, byl.  Na to si netroufám odpovědět, historie nezná kdyby, pro mě zůstává čistým člověkem z masa a kostí, který politiku dělal nezištně, svým ideálům věřil a byl ochoten pro ně mnoho obětovat. Byl to však člověk vzdělaný a přemýšlivý, který si držel vlastní názor, a šlo mu především o dobro lidí. Nespokojoval se s jednoduchým řešením, hledal podstatu věcí i spravedlnost, byl solidární se slabšími - to myslím, bylo pro něho důležité. Byl rád ve víru dění, nebál se nebezpečných situací - ať to bylo ještě v Československu, při jeho cestě přes Balkán do Moskvy, v samotné Moskvě za války, tak i na Slovensku za povstání. 
Když jsem procházela v Nízkých Tatrách cestu, po které povstalci šli, oni tehdy v mnohem horších podmínkách, snažila jsem se si mnoho věcí o něm vybavit a uvědomit. A také jsem dodatečně pochopila, jakou ztrátou byla jeho smrt pro jeho nejbližší a jak těžko se s tím smiřovali. A jak jim osud nepřál - vždyť máma byla v čs. jednotce v SSSR, která šla na podzim roku 1944 na pomoc povstání, a moc se těšila, že se tam s tátou setká. Bohužel, události v karpatsko-dukelské operaci se vyvíjely jinak a k jejich setkání už nikdy nedošlo...
Mrzí mě, když se historie často vykládá účelově. Před 50 lety, v roce 1964 při oslavách povstání dostal Jan Šverma in memoriam titul Národního hrdiny a byl oslavován. V roce 2014 při oslavách ho zmínil jen prezident Miloš Zeman, ani v muzeu o něm mnoho není a povstání se dnes vykládá zase jinak. Věřím, že historici dojdou časem k objektivnímu hodnocení a neopomenou ty, kteří se ho zúčastnili a měli v něm svůj podíl, ať byli z kterékoliv části politického spektra. Jen tak se můžeme z historie učit. 
Jan Šverma byl ve školách vzpomínán hlavně v souvislosti se slovenským povstáním. On byl ale také poslanec, novinář, angažoval se v protifašistickém hnutí v konci 30. let, za války zůstal jako jeden z mála v Moskvě, odkud zajišťoval rozhlasové vysílání a psal zprávy, to vše by nemělo být zapomenuto.“


Beruna Kopoldová, vnučka Jana Švermy
úvod Jana Dumková, Muzeum města Mnichovo Hradiště

 

Položením květin u hrobky rodiny Hendrichovy a Švermovy na místním hřbitově, která v současnosti prochází rozsáhlou rekonstrukcí, jsme si připomněli dnešní 120. výročí narození Jana Švermy  (23. 3. 2021)

 

EDIT: V roce 2023 dojde k instalaci informačních panelů k tématu zrekonstruované novogotické hrobky rodiny Hendrichovy a Švermovy, zpracovaných Muzeem města Mnichovo Hradiště. O kulturní památce více ZDE