Se svobodou je to jako s kyslíkem, dokud se nezačnete dusit, nevíte, že jí ubývá. 17. listopadu jsme měli možnost připomenout si 25 let od něžné revoluce, která nám dala svobodu a možnost plně dýchat. Na podzim 1989 mi bylo 9 let, jako dítě jsem nechápal mnoho věcí. Nerozuměl jsem, proč již nebudeme znovu malovat loď Auroru a proč se během jednoho týdne ze soudružky učitelky stala paní učitelka. Vnímal jsem ale nadšení, které bylo všude kolem. Nejsilnější vzpomínkou je pohled z prvního patra školy na dav lidí na náměstí, který povzbuzuje dva horolezce na věži radnice při strhávání červené hvězdy. Hvězda šla ze špice na balkon a pak na dlažbu náměstí. Jak se dostávala stále níž a níž, zvětšovalo se nadšení mezi shromážděnými lidmi. Kdyby zdobila naši radnici dodnes, znamenalo by to, že bychom o svobodných volbách a svobodě slova ještě dnes dále jen snili jako ti před rokem ´89.